V posledním čísle RH jsme si řekli, že je těžko hledat nějakou stranu, které bychom dali svoji přízeň ve volbách. Nyní odkazuji na článek v tomto čísle: Bohumín – ostuda ČR napříč politickým spektrem. Ukazuje, že ani sociální demokracie není stranou, které bychom mohli tak zcela věřit, že naplní svůj program, jenž tak vehementně hlásá zejména v obcích. Sociálně demokratický starosta Vícha je toho temným příkladem.

Článek Svoboda nevylučuje solidaritu zase ukazuje názory pana Topolánka, předsedy ODS.
Ať už má pravdu či nikoliv, jeho názory by pro nás měly být dostatečnou výstrahou a pobídkou k maximální ostražitosti vůči „modré šanci“.
Bude asi dobré, když si řekneme něco o KDU-ČSL, straně lidové a křesťanské, a to už z prostého důvodu, že je to strana, která nenechává nikoho na pochybách o tom, že bude i v příští vládě. V současné koalici se pohybuje na hraně tak, aby si užila vlády účastí svých ministrů. Přitom ukazuje potenciálnímu vítězi příštích voleb ODS (což nemusí být tak docela pravda), jak by si měl KDU-ČSL vážit za to, jak hrdinsky si počíná v koalici, skoro jako by byla v opozici. Kalousek, předseda strany ukazuje, že je mistrem umění možného v nemožném.
Ale co vlastně KDU-ČSL chce a jak by mohla být přijatelná pro voliče našeho druhu, tedy sociálně spíše slabší, tíhnoucí k dodržování lidských práv a vůbec lidi pohybující se někde mimo nevládní sféru?
Postoj KDU-ČSL bychom si mohli vysvětlit na novém návrhu zákoníku práce. Sociální demokracie se svým předsedou vlády a ministrem práce Škromachem usiluje ve svém návrhu společně se zástupci odborů o podporu spíše zaměstnanců než zaměstnavatelů. Říkají, že prosazují o zvýšení „pružnosti“ pracovního trhu, což je jen zastírací manévr. KDU-ČSL je zásadně proti a právě nyní kvůli tomuto návrhu zákona to v koalici řádně skřípe. Zásadně jsou i proti ODS. To něco říká.
Po pravdě však musím říci, že záležitost není tak jednoduchá. Pokládám se sice za člověka, který by spíše podporoval zaměstnance proti zaměstnavateli, ale ne bezvýhradně. Nový návrh totiž skoro znemožňuje propustit neschopného zaměstnance, lenocha a opilce, což se mi také krajně nelíbí. Má-li být takový člověk propuštěn, musí mu zaměstnavatel vyplatit odstupné – výplatu za několik měsíců. Tak se každý zaměstnanec zaměstnavateli řádně prodraží. KDU-ČSL ve svých výhradách vůči návrhu zákoníku práce podle Škromacha může mít pravdu. To by mluvilo v její prospěch. Jak by to prospívalo nebo neprospívalo Romům, nedokážu teď rozumně posoudit. V těch politických tahanicích se lze někdy jen stěží vyznat. Odkážu proto v případě KDU-ČSL aspoň na dva rozumné lidi – ovšemže jen podle mého názoru, nemusíte souhlasit, ale já si jich vážím. Jsou to nynější senátor a bývalý předseda vlády ČR a Poslanecké sněmovny Petr Pithart a ministr dopravy Milan Šimonovský. Ovšem těch diskutabilních lidí je také dost: připomeňme poslance Karase a jeho slaboduchých názorů na přerušení těhotenství nebo na dřívější skandály Miroslava Kalouska.
Je to složité a ošidné, přiznávám, dát za někoho ruku do ohně. Taková je politika. Můžeme to uzavřít, co se týče KDU-ČSL: je to přece jen klidná síla, i když nic moc! Tak si vyberte!

Karel Holomek