Policista v multikulturním prostředí

V letošním roce byl vydán tento manuál autorů Lenky Budilové a Tomáše Hirta a kolektivu jako pomůcka pro Policii ČR v práci mezi příslušníky menšin za spolupráce Ministerstva vnitra ČR a organizace Člověk v tísni.
Příručka si všímá příslušníků menšin národnostních i náboženských, migrantů a cizinců. Mimo jiné také Romů. Právě kapitole Romské populace v ČR se chci věnovat nejen z pohledu polemiky s některými názory, ale i věcné správnosti. Snad si mohu činit oprávněnou ambici být k takovému pohledu a názoru povolán po mnoha letech intenzivní práce v této oblasti.

Jsem rád, že mohu říci, že výhrady a kritika, které vůči této kapitole mám, nejsou takového druhu, aby nepříznivě ovlivňovaly poznatky policistů v jejich práci a zaváděly je jiným než žádoucím směrem, tedy k chování v rámci demokraticky se vyvíjející země uprostřed Evropy a v duchu humánních principů vyspělých evropských zemí.
To však neznamená, že nemám připomínky vůči této kapitole. Výhrady zásadní z hlediska celkové diskuze o tématu Romů a jejich identity, abych to nějak nazval. Výhrady, které mají zásadní význam v koncipování programu integrace Romů do společnosti. Avšak již zdaleka menší význam pro vytváření rámce pro práci policie.
Celkové pochybení této statě vidím v tom, že vychází z tradičního pojetí romské kultury, jehož základ klade do romských osad na východním Slovensku a činí z toho závěry na území vzdálené a diametrálně odlišné už nejméně sto let a na romskou populaci v něm žijící. Velmi zkratkovitě a stručně řečeno: co se v důsledku toho přisuzuje Romům žijícím na území ČR, často ani vzdáleně neodpovídá skutečnosti. Situace popisovaná v manuálu by neodpovídala pozici Romů žijících na území Čech a Moravy ani před válkou, už tehdy byla zcela jiná (viz Kapitoly z dějin Romů dr. Jany Horváthové). Měnila se během migračních vln za posledních 60 let, kdy Romové ze Slovenska migrovali do Čech a na Moravu.
Z toho důvodu se lze jen stěží spokojit s hodnocením popisovaným v bodu Kritéria etnické identity a kritéria kultury. Tady dochází k posunu, který není zaznamenán (str. 22 a 23).
Shledávám jisté pochybení v hodnocení situace Romů v období války a v poválečném období.
Do koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu byli po přechodnou dobu transportováni skutečně především ti, kteří neuposlechli vládního nařízení o trvalém usazení, ale nejen oni. Nemůže však vznikat dojem, že kdo se usadil a byl usazen dlouhodobě, nebyl transportován vůbec. Naopak, i ten skončil posléze v koncentrační táboře v Osvětimi.
Reprezentace Romů ve Svazu Cikánů-Romů nebyla ani vzdáleně politickou reprezentací (str. 25). Byla to součást tzv. Národní fronty a s politikou měla společného jen to, že ji vedli důvěryhodní členové komunistické strany (byť Romové), jinak to ani nebylo možné.
V podkapitole Romové a sociální vyloučení nacházíme hned v úvodu a jen na několika řádcích faktické popření jednoho tvrzení druhým: „…Sociální vyloučení žádným způsobem nesouvisí s etnickou příslušností osob, které se v této situaci ocitají.“
A hned v zápětí (str. 27): …barva pleti je často důvodem, proč se obvykle lidé do této situace dostávají a proč jsou v ní udržováni.“
Souvislost mezi barvou pleti a etnickou příslušností snad netřeba dokládat.
Problém se zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývaní občanství, nespočíval v tom, že mnoho Romů v ČR „dostalo“ občanství slovenské, nýbrž v tom, že byli jeho „nositelem“ již od roku 1968 podle zákona o federalizaci a že nebylo tak jednoduché se ho zbavit a získat občanství české.
Dostat občanství a mít ho je velký rozdíl, který mimo jiné celé administrativní řízení jen zkomplikoval.
Největší nedostatky spatřuji v podkapitole Pozůstatky kultury romských osad. Podstata chyby spočívá v tom, že si autoři všímají příliš minulosti, která už dnes neplatí. Tak jak je popisována, neplatila ani před druhou světovou válkou. Kromě toho, i kdybychom připustili, že popis je přesný a odpovídající, pak se týká jen omezeného území a omezeného počtu romské populace na Slovensku, a už vůbec ne v ČR.
Není tu nic o romské inteligenci, která se právě v posledních desíti letech fantasticky rozvíjí a hlásí k romství, není tu nic o kulturním vzepětí Romů i v osadách, které je o to úžasnější, že se děje v obklíčení zoufalé chudoby (výtvarníci, sochaři, hudebníci).
To je přece něco, na čem lze položit základ budoucího vzestupu. Teď už jen detaily, které dotvrzují můj náhled.
Je evidentní, že autoři kapitoly jen vzdáleně snad něco slyšeli o romštině, bohužel. To je patrno z jejich zmínky o romských jménech (str. 39). Tvrzení, že ženský a mužský člen používaný před podstatnými jmény a osobními jmény, je mění zásadně, a to tak, že z Lenky dělá E Lenku, nebo z Reagana O Reagana, je nesmyslný. Například v jiném gramatickém postavení, třeba v 5. pádě, se člen nepoužije. Důvod změny jmen spočívá v ochranné funkci.
Zmínka o romských periodikách, která rozvíjí debatu o romštině, identitě a podobných věcech na úrovni doby, není nikde obsažena, přitom by mohla být inspirativní zejména pro policisty.
Není řečeno (str. 38), že používání výrazu „Rumungro“ pro slovenské Romy z úst olašských Romů je vysloveně hanlivé. To by policisté měli vědět a vyvarovat se toho při oslovování Romů!
Stejně tak zmínky o rituální čistotě jsou pohádkou o dávno zašlých časech, které už mimo romské osady neplatí a i tam zdaleka ne v takové míře, jak se jim přisuzuje. Rovněž kategorie romské rodiny je dramatizována do polohy, která je jiná. Spočívá především v semknutosti a pocitu sounáležitosti, ale zdaleka neznamená rozpor dokonce hlubší než mezi Romy a gádži.
Společně sdílené romství je dnes silnější kategorií než rodina. Autoři se zde dopouštějí nepřípustných závěrů, které činí z docela prostorově i populačně omezených zkoumání.
To se nedělá!
Ale dobře! Jen další důvod k diskuzi.

Karel Holomek