To, co se děje v Paříži i jiných městech Francie, by mělo být velkým poučením nejen pro nás v České republice, ale i na Slovensku, Maďarsku, o balkánských zemích a Ukrajině ani nemluvě.
Do jisté míry souhlasím s tím, na co upozorňuje ve svém článku v MFD Dan Drápal.

Totiž, že by se nám problémy, které tu panují v soužití majority s Romy, nemusely v krátké době vyplatit. Správněji řečeno, problémy, které jsou ještě eskalovány bezhlavou a nesmyslnou politikou radnic v našich městech, která je poplatná populismu a předsudkům, jimž naši lokální politici rádi podléhají. Mám na mysli vystěhováváni romských rodin na okraj měst a vytváření ghett, přesně to, co se nyní v tak hrozivé formě provalilo ve Francii.
Vznikly tam zóny, které nemá stát ani město pod kontrolou.
Není pravda, že by si naše vláda nebyla tohoto nebezpečí vědoma. Už několik let má na svých stolech program integrace Romů do společnosti a jakž takž se prostřednictvím něho snaží přece jen vytvářet podmínky pro tuto integraci. Určitě tu udělala dobrou práci i EU, která na splnění podmínek programu trvá.
Problém je, že vláda nemá nástroje k tomu, jak přimět města, kde jde v podstatě o vše, aby tento program vzala na vědomí. Při tom jsou dnes již známy cesty, jak program integrace Romů do společnosti úspěšně zvládat včetně zapeklitých záležitostí bytových, vzdělanostních, pravda méně už týkajících se nezaměstnanosti, sociálních problémů
a rasistických předsudků. Nikdo si nemyslí, že to je k řešení během několika měsíců, ale určitě během let, pokud je program přijat a zahájen. V tomto směru by nemusela mít ČR obavy. Pokud se tak stane, už kvůli své nepříliš velké rozloze se vše dostane do rozměrů řešitelných, které nezavdávají příčinu k zoufalství nad nekonečností a obrovitostí problémů. Ovšemže integrovat se musí sami Romové. To není povinnost státu, ten jen vytváří podmínky – a po pravdě řečeno, zde si Romové příliš v ČR stěžovat nemusí.
Není pravda, jak tvrdí Dan Drápal, že minorita nevznáší žádné smysluplné požadavky a když, tak jen „dejte nám peníze!“ Od počátku měli Romové své výrazné představitele, kteří vyslovovali své názory na řešení problematiky a jejich požadavky se vztahovaly vždy ke konkrétním záležitostem vzdělávání, sociálních programů, ochrany lidských práv. Pan prezident Klaus, když byl ještě premiérem, si vzpomene na různé reprezentativní debaty. Musím ocenit jeho racionální přístup, kdy na požadavek romské reprezentace umožnil diskuse s příslušnými ministry školství, práce a sociálních věcí, vnitra, kultury apod., směřující ke konkrétním krokům v jednotlivých oblastech. Vláda ví, koho mezi Romy zvát na jednání, a čas od času tak i koná, obzvlášť když dojede k vyhrocení nějakého problému.
Romové mají i své muzeum, které už vláda přijala do sítě svých státních muzeí a tím rovněž něco významného signalizovala do celé společnosti. Romové mají svoje periodika, rozhlas. Není tomu tak, že by si pěstovali svoje bolesti a separovali se od celospolečenského dění, jak určitě někdo v tomto okamžiku namítne. Romové tu žijí už nejméně pět století (ne-li více), pokládají se za občany této země a chtějí tady žít a pracovat, pokud někdo úplně nezblbne a nezačne jim jejich právo upírat a vyhánět je někam do Indie, odkud přišli.
Romové mají v jedné vládní radě 14 svých představitelů, kteří vládě navrhují řešení spolu s náměstky jednotlivých rezortů, kteří s nimi v radě sedí. Nepřeceňuji to, ale není to zase tak málo. Radě předsedá ministr a místopředseda vlády.
Není všechno tak špatné, jak se zdá. Pravda je však také taková, že jmenované problémy nejsou u nás pokládány za tak důležité, aby se jim naše politické strany, ať už vládní či v opozici, věnovaly a ve svých programech jim dávaly náležitou pozornost. Až doposud se žádná z nich v podobném směru nechovala státotvorně. Z jejich dílny občas vypadne něco, co se dotýká problematiky menšin, Romů, zavání to však neodborností, neznalostí a hrubou povrchností.
Teď už věru není žádný důvod, aby se tak naši politici chovali po zkušenostech z Paříže; pokud se ovšem nechtějí chovat jako pštrosi s hlavami v písku ukrytými před hrozícím nebezpečí.
Teď už by snad i prostí voliči mohli nazřít, že není dobré dávat ve volbách hlas tomu, kdo jim předestírá jen zářné zítřky, ale především tomu, kdo pod zorným úhlem těchto zítřků dokáže začít řešit i problémy nepopulární. Bez nich zářné zítřky nepřijdou!

Karel Holomek