Již tři měsíce sdílím s pěti mladými lidmi dalších národností prostor bytu v nizozemském Utrechtu. Mezi dobrovolníky z Rakouska, Německa, Španělska a Irska, s nimiž spolupracuji na projektu Evropské unie a nizozemské organizace Engage!Interact, je i jedna dívka z Palestiny.

Mirvat Abu Jiries (23) je nadmíru energická mladá žena z města Beitjala. Protože jsme obě ze zemí nepatřících do Evropské unie, strávily jsme spolu mnoho času nekonečným čekáním na cizinecké policii či v čekárně lékařské ordinace, aby nás testovali na AIDS a tuberkulózu. Během těchto několikahodinových „sezení“ mi o sobě Mirvat hodně vyprávěla. V našem dennodenním soužití i v práci jsem měla navíc možnost poznat ji jako člověka, který prosazuje své názory a bojuje za ně vášnivě, nicméně tvrdě. Své postoje většinou patřičně objasní a logicky zdůvodní, avšak slzy, jež má v očích takřka pokaždé, když mluví o situaci v Palestině, mě mnohdy vyděsí a nahánějí mi strach. Je natolik citlivá, že ji svoboda a mír, který v Nizozemsku vidí všude kolem sebe a který je v její oficiálně neexistující zemi potírán již po pět desítek let, dohání k zoufalství. Nedokáže se s tím smířit. Svoboda a mír ji velice ohrožují a v jistém ohledu i ničí: jsou pro ni totiž něčím zcela neznámým a nezvyklým.
Každé ráno před odchodem do práce, kde mimo jiné spolupracujeme i na projektu místní pobočky organizace YWCA (Young Women´s Christian Association) zaměřeném na ženská práva, spolu sedáváme nad šálkem kávy. Téměř vždy, když se jí optám, jak se dnes má, odpovídá větou, nad níž jsem nikdy nebyla okolnostmi donucena přemýšlet: „Ještě jsem naživu.“ Vzápětí běží telefonovat, aby se přesvědčila, že jsou všichni její blízcí v pořádku.
Mirvat neutrácí a nechodí se bavit, protože žije v neustálém stresu a obavě z toho, co se jim může každou chvíli přihodit. Všechny peníze utrácí za telefon. Mnohdy je však spojení do Palestiny přerušeno a ona je pak nucena volat svému nejstaršímu bratrovi do USA, aby se ujistila, že nikdo nebyl zraněn či zabit izraelskými vojáky.
Jako jediná za minulé tři měsíce opravdu viditelně zestárla. Doma v Beitjale má kromě rodičů a dvou mladších sourozenců (bratrovi je 11 a sestře 6 let) také přítele, momentálně politického vězně. Navíc o něm rodičům dosud neřekla: nejen proto, že v Palestině tradičně vybírají partnery svým dětem rodiče, ale i proto, že on je muslim a oni katolíci.
Než odjela na půl roku do Nizozemska, pracovala na částečný úvazek jako sociální pracovnice v dívčí internátní škole. Má za sebou i terapeutickou práci v krizovém centru pro malé děti, které při střelbě zakoušely pocit panické hrůzy. Střelba v čase zákazu vycházení i mimo něj je v Beitjale na denním pořádku. Sama jsem to vycítila z její zoufalé reakce v den oslav královniných narozenin, když vedle nás na ulici někdo hodil dělbuch. Mirvat vykřikla: „Ne, ne!“ Třásla se, zacpávala si uši, s panickým strachem se chtěla schovat a pak utekla do jedné postranní ulice. Kolemjdoucí (včetně mne) na ni nechápavě koukali. Totéž se stalo, když jsme byly v kině a ve filmu bylo slyšet střelbu.
Životní příběh palestinské dívky Mirvat, která o sobě tvrdí, že jí dětství skončilo v šesti letech, kdy se s rodiči vrátila po dvouletém pobytu v USA do rodné Palestiny, mě zaujal i proto, že vypovídá mnohé o strastiplné existenci příslušníků palestinského národa. O existenci, o níž česká média sice ustavičně mluví, avšak výhradně v politickém kontextu a způsobem, který naprosto opomíjí životy a úděly jednotlivců; ty jsou pro nás něčím zcela nepředstavitelným.

Mirvat, mohla byste popsat současnou situaci ve vašem městě?
V Beitjale se situace mění ze dne na den, ostatně jako v celé Palestině, jejíž území Izrael nyní opět okupuje kvůli poslednímu palestinskému sebevražednému útoku. Ten mimo jiné znemožnil další politická vyjednávání mezi palestinskou a izraelskou stranou, která nám dávala naději, že budeme nezávislým státem. Vše, co vím, mám teď z doslechu. Matka mi dnes v telefonu řekla, že byl vyhlášen zákaz vycházení. Lidé mohou ven jen na dvě hodiny, což znamená, že jdou jen nakupovat, aby měli během zákazu co jíst. Izraelští vojáci chodí od domu k domu a upozorňují, že nikdo nesmí ven. Lidé sedí u televizních obrazovek a sledují zpravodajství společně se jmény lidí, kteří byli za posledních pět či deset minut zabiti. Neustále koukají na ty strašné, depresivní zprávy. Nedělají nic jiného. Chápu, chtějí vědět, co se děje. Strašné však je, že se to netýká pouze dospělých, ale i dětí, které již od útlého věku vídají krev a zabíjení, místo aby si hrály. I písně, jež se hrají mezi jednotlivými relacemi, jsou politické. Je těžké mluvit o situaci v Palestině, když tam nejsem. Mohu mluvit jen o tom, co jsem zažila před odjezdem. V tu dobu nás Izraelci pouze obléhali. V ulicích byly tanky a vojáci stříleli na toho, kdo zákazu vycházení neuposlechl. Nezáleželo na tom, jestli to byly děti či těhotné ženy, které potřebovaly do nemocnice, protože jim začínaly porodní bolesti. To se skutečně stalo.

Proč myslíte, že je situace v Palestině taková, jaká je? Jaký je váš osobní názor na příčiny konfliktu?
Izrael je přesvědčen, že palestinské území patří pouze Izraeli. Palestinci naopak věří, že tato země je výhradně jejich, ne Izraele. Obě strany chtějí vše, takže je obtížné najít řešení. Pokud dva rivalové nejsou ochotni učinit kompromis, musí v normálním životě vždy jeden prohrát. Političtí vůdci ale nejsou schopni dospět k žádnému kompromisu, jdou slepě za svými hloupými, nelidskými vizemi. Jdou přes mrtvoly. Co se týče izraelských vojáků, pouze poslouchají rozkazy. Palestinští vojáci – respektive polovojenské jednotky, protože Palestina nemá vlastní vojsko – však jdou proti Arafatovým nařízením, která jasně stanovují, že nemají s Izraelci bojovat. Nedivím se jim však, protože mír byl s Izraelem uzavřen už několikrát a vždy se jednalo o rozpor mezi tím, co stálo na úředním papíře a tím, co se skutečně dělo. Nedodržení dohody přišlo většinou ze strany Izraele, protože Palestina co by malý stát dělala oficiálně to, co jí poručila větší mocnost, za kterou politicky stojí takřka celý svět. A to i navzdory skutečnosti, že Izrael viditelně porušuje lidská práva. Když jen pomyslím na to, co dělají s našimi dětmi, a nejen s dětmi! Je to hrozné. Obyčejné lidi ale opakované nedodržení slibu natolik frustrovalo, že se nyní přidali k těm Palestincům, které sami dříve odsuzovali (hnutí Hamas), tedy k lidem, kteří již v minulosti chtěli izraelsko-palestinský konflikt řešit silou. I z tohoto důvodu se rozdělilo Arafatovo hnutí Fatah, které dříve zastávalo pacifistický přístup.

Co pro vás znamená rodina? Co znamená pro Palestince?
Rodina je pilířem naší společnosti. Myslím, že rodinné vztahy jsou pro Palestince mnohem důležitější než pro Evropany. Počet dětí závisí na tom, kde rodina žije. Na vesnici jsou rodiny i s deseti dětmi, kdežto ve městě mohou mít pouze jedno dítě. Nicméně i ve městě jsou početnější rodiny, ale není to tak časté. Závisí to též na vzdělání rodičů.
U nás děti běžně zůstávají s rodiči a žijí v rodném domě. Pro mě představuje rodina naprosto všechno, co mám. Tak tomu má podle společenské normy být. Děti u nás musí bezhlavě následovat rodiče. Já to tak ale nevnímám. Rodina je sice pro mě opravdu vším, avšak zároveň chci objevovat i nezávisle sama sebe. Chci být ne taková, jakou mě chtějí mít rodiče, ale chci ztělesňovat své vlastní postoje a ne jen jejich. Jak já respektuji je, měli by oni respektovat mne, moje myšlenky a životní postoje.

Jaký obor jste vystudovala?
Na univerzitě v Betlémě jsem po čtyři roky studovala sociální práci a psychologii. Beitjala je asi deset minut od Betléma, takže jsem po celou tu dobu žila u rodičů. Možná se divíte té „vzdálenosti“. Palestina je neskutečně malá země, projdete ji během jediného dne. Sice odbočuji od otázky, ale myslím, že tato informace je potřebná k tomu, abyste si danou situaci dokázala alespoň částečně představit. Paradoxem je, že jsme tak malá země a máme tolik problémů. Pokud chcete jít z jedné oblasti do druhé, což v praxi znamená z jedné arabské ulice do sousední ulice izraelské, nepustí vás. Jestliže cestujete na delší vzdálenost, cesta, jež normálně trvá 45 minut, teď trvá skoro tři hodiny, protože musíte projít mnoha kontrolami a prokázat se identifikační kartou. Kontrolují, zda máte nějaký úřední zápis, zda nejste recidivista a tak dále.

Dobře, zůstaňme u tohoto tématu. Co vám jako ženě řekli vojáci na letištní kontrole, když viděli, že cestujete sama a k tomu do Evropy, do Nizozemska?
Letěla jsem z Jordánska. Byla jsem na cestě již čtvrtý den, protože jsem se obávala, že bych se kvůli nějakému nepředvídatelnému incidentu nemusela dostat včas na letiště. Na palestinské hranici si voják při kontrole cestovního pasu všiml, že byl vydán v Betlémě. Divil se, jak jsem se tam vůbec dostala, protože věděl, že Betlém byl v tu dobu obklíčen. Některé otázky letištní kontroly mi však připadaly naprosto stupidní. Například jsem musela vysvětlit, proč jedu do Nizozemska. Když jsem řekla, že projekt, kterého se tam budu účastnit, se jmenuje Umění vést v našich měnících se světech, voják na kontrole odvětil: „Aha, takže až se po tom půlroce vrátíte, budete trénovat palestinskou armádu.“ Z toho, co jsem mu o projektu říkala, nepochopil vůbec nic. Navíc jako voják nevěděl ani to, že Palestina nemá svou vlastní armádu. Byl to opravdu hloupý voják, který nepřemýšlel o ničem jiném než o zbraních a válce, a který si zřejmě myslel, že jsem palestinská teroristka.

Co znamená být ženou v Palestině?
V Palestině je těžké být ženou. Palestinské ženy jsou neobyčejně statečné a silné. Dnes je v mnoha rodinách zodpovědná za výchovu dětí žena, tedy matka, protože otec byl zabit, odvlečen do vězení, skrývá se někde ve strachu z izraelských vojáků či zmizel beze stopy. Stává se, že v rodinách není žádný dospělý muž, protože izraelští vojáci odvlekli otce i nejstaršího syna. Matka je pak zodpovědná za výchovu dětí, zároveň však musí být schopna je uživit. Jedna moje spolužačka měla traumatický zážitek: když s rodiči sledovali zprávy, najednou kdosi vystřelil kulku do pokoje, kde právě seděli, a zasáhl otce. Okamžitě ho převezli do nemocnice a ona společně se sestrou čekala, až jim lékař sdělí, zda přežil. Média byla ale rychlejší, protože během několika minut bylo jeho jméno zařazeno na seznam zabitých. Dcery se to tak nedozvěděly od ošetřujícího lékaře, ale ze zpravodajství. To není normální.

Jak se cítíte jako žena?
Někdy jsem skutečně hrdá na to, že jsem palestinská žena. Palestinské ženy jsou výjimečně silné a odolné. Není jednoduché vidět všechny ty hrůzy a zároveň si zachovat určitý životní optimismus, který vás drží nad vodou. Není jednoduché vidět, jak dennodenně umírají malé děti. Vše, co se kolem děje, vás utvrzuje v tom, že lidský život, respektive život Palestinců, nemá cenu. Je hrozné mít děti, které hladovějí, protože otec byl zabit a matka nemá práci. Pro Palestince není nikde v Palestině bezpečno. Žijí ve strachu o své životy a životy svých blízkých. Je úžasné, že navzdory všem negativům dokáží hluboko uvnitř pěstovat naději, která jim dává sílu do každého dalšího dne.
Tady v Nizozemsku vidím, že všichni mají všechno. Mají všechna lidská práva. Někdy mám pocit, že mají víc, než potřebují. A někdy mají příliš. Včera jsem ve městě viděla plakátek, že se ztratila kočka. Říkala jsem si v duchu: „Tak tady se ztratila kočka, která má jméno a je detailně popsaná tak, že ji každý pozná, a u nás se každý den pohřešují lidé, kterým není věnován ani ten kousek papíru. Izraelci se ke svým zvířecím mazlíčkům chovají lépe než k nám. Zacházejí s námi, jako bychom byli NIKDO. A tady hledají kočku. Pane bože!“
V Palestině jsem zažila dva roky naprostého kulturního vakua. Izrael okupoval Palestinu a po dva roky byla univerzita zavřená. Venku nebylo nic, žádná kultura, žádný společenský život, prázdno. Nemohla jsem ani na ulici, protože mě mohli kdykoli zastřelit.

Pracovala jste s malými dětmi v krizi. Co tato práce sociální pracovnice obnášela?
Jednalo se o praxi ve třetím ročníku univerzity. Snažili jsme se pracovat s dětmi, s jejich rodiči, ale i s dospělými, kteří se během střílení ocitli v psychické krizi. Střílení na domy bylo pro mnoho dětí traumatizující. Nedokázali se s tím vypořádat ani jejich rodiče, kteří jim nerozuměli a nedokázali pochopit změnu v chování. Nejednalo se pouze o vztah rodič – dítě ale i o vztah učitel – žák. Mnohdy ani učitelé neporozuměli rapidní proměně chování a prospěchu toho či onoho školáka. Mysleli si například, že věci, které je iritovaly, dělali žáci naschvál či aby na sebe upoutali pozornost. Nedokázali si představit, že to může mít hlubší příčiny, že to souvisí s nahromaděným strachem. Někteří větší žáci se začali dokonce pomočovat. Poskytovali jsme poradenské služby, řekli jsme, co všechno se může stát, jak může dítě v krizové situaci reagovat a jak by měli reagovat rodiče či učitelé.
Pro děti v krizi jsme pořádali mnoho terapeutických workshopů, kupříkladu výtvarnou dílnu. Zmiňuji ji, protože i po roce a půl se mi vybavují práce, na kterých byly povětšině domy bez oken a dveří. Ty jsou totiž jedinými místy v domě, kudy může proniknout kulka. A když jsem děti požádala, aby nakreslily alespoň jedno okno, řekly: „Ne, nechci, aby to zabilo otce!“
Bylo také potřeba vysvětlit rodičům, že musí nechat své děti plakat. Mnozí jim to zakazovali; chlapcům proto, že správný chlap nikdy nepláče, a dívkám proto, že palestinské ženy jsou silné a nemají ukazovat, že se bojí. Ani rodiče to však mnohdy nedělali schválně. Nechtěli jen, aby dítě plakalo, protože nevěděli, jak se s danou situací mají sami vypořádat a co se vlastně děje. Neuvědomovali si, že pro dítě vytváří problém. Když mu totiž říkáte, aby neplakalo, že je vše v pořádku, sdělujete mu mimo jiné, že i střelba, jež je tak vyděsila, je v pořádku. Děti si pak zvykají na střelbu jako na něco normálního, všedního. Nemohou však cítit strach, který v nich zůstal. A to je podle mého názoru problém. Protože pokud si pak naše děti hrají, je to hlavně na izraelské a palestinské vojáky. Pak vidíte to skutečné násilí, které plodí násilí. Je to však otázka výchovy a sociálního postavení rodiny. Někteří rodiče věnují svým dětem dostatek pozornosti a dohlížejí na to, aby k násilí nepřilnuly. V sociálně slabších rodinách je však tolik dalších problémů, že rodiče zkrátka nemají na své potomky a jejich výchovu čas. Vypracovali jsme rovněž přesný postup, jak si mají lidé počínat, když začne střelba. Aby zachovali klid, nepanikařili a neděsili tak malé děti.

Než jste odjela do Evropy, pracovala jste jako sociální pracovnice v dívčím internátu.
Ano, po ukončení univerzitního studia. Bylo tam hodně problémů, takže jsem mohla uplatnit své vzdělání i praxi. Pracovala jsem tam jen šest měsíců, což nestačilo k tomu, abych s dívkami navázala hlubší vztah. Některé měly problémy s učením, ale dá se říct, že měly problémy spíš doma. Jedné mé svěřenkyni bylo teprve šest let a představte si, že už byla v internátní škole! Z rodinných důvodů. Velká část jich pocházela z rodin, které žily v otřesných podmínkách. Domů proto jezdily jen třikrát do měsíce. Ve škole potom měly problém soustředit se.
Pracovala jsem však většinou s děvčaty od třinácti do sedmnácti let. V terapeutické poradně jsem s nimi hovořila o tom, co cítí. Snažila jsem se je naučit vyjádřit, co se v nich děje. Mnoho dívek strávilo v internátní škole i deset let. Během této doby nesměly prakticky nic: disciplína byla velice přísná, učitelky i vychovatelky jim málo důvěřovaly. Ven chodily minimálně, protože je nechtěly pouštět samotné. To byl pro mě odrazový můstek. Začala jsem prosazovat, aby směly ven, ale vychovatelky tvrdily, že je musím doprovodit, i když se projdou jen kolem domu. Stávalo se pak, že když jely na víkend domů, neodvážily se vyjít ven. Jedna svěřenkyně mi po návratu z domova řekla: „Mirvat, chtěla jsem jít nakupovat, ale sama jsem se bála, tak jsem s sebou vzala tříletou sestřenici.“ Je to možná i kvůli politickému konfliktu, ale v tomto případě šlo spíš o to, že byla po deset let zavřená v internátě a vycházela jen v doprovodu, takže to na ní nechalo stopy. Snažila jsem se s nimi být často, ale nechtěla jsem je sledovat na každém kroku a také jsem jim chtěla dokázat, že jim alespoň někdo důvěřuje.

Jaké jsou vaše budoucí plány?
Svými plány si nejsem vůbec jista. Přemýšlím, jaká bude situace, až se na konci září vrátím do Palestiny. Nedokážu si to představit. Nebudu moci pokračovat v magisterských studiích na univerzitě, protože ji Izraelci zavřeli. Neplánuji nic. V Palestině musíte být se svými plány flexibilní. Můžete si totiž naplánovat, že zítra půjdete tam a tam a budete dělat to či ono. Ve skutečnosti bude vše úplně jinak. Může se střílet, můžete být v obležení, může být zákaz vycházení, v neposlední řadě vás můžou zabít. Takže si vždy důsledně naplánuji, co budu dělat a řeknu si, že to udělám při první možné příležitosti, která se naskytne. Neznamená to však žádné konkrétní datum.

Máte nějaký realistický sen?
Nesním naivně o Palestině co by nezávislé zemi. Chci mír, sním o něm, ale neznám žádný způsob, jakým ho dosáhnout. V naší zemi je válka od roku 1948, takže ani mí rodiče vlastně nevědí, co je mír. Většina dnešních Palestinců zná jen válku. Nemáme v sobě klid, ani mír. Chci dosáhnout vnitřního míru. Chci se cítit v bezpečí, chci dělat, co se mi zlíbí, aniž bych se bála, chci ve své zemi svobodně cestovat. Jsem silná, ale cítím, že v sobě nemám mír. Možná se budete smát, ale když jsem překračovala hranici s Jordánskem, smiřovala jsem se s tím, že mě možná uvězní či zastřelí.
Bojím se, že až se vrátím, zůstane má vize vnitřního míru pouhým snem. Situace se nijak nezměnila, spíš se od posledního teroristického útoku zhoršila. Nemohu dospět vnitřního míru, pokud je válka. Ale možná ho dosáhnu tím, že budu pomáhat ostatním lidem. Je ale možné, že uteču pryč. Vím totiž, že za dané situace nechci a nemůžu dát život svému dítěti. A dítě rozhodně chci.
Jana Kabeláčová, Utrecht, 4. července 2002