Jelikož jezdím pravidelně za Romy do Neškaredic, dozvěděla jsem se, že jedné rodině odebrali děti do dětského domova a já se zajímala proč.

Kam až může člověka zahnat lidská bída? Jak dlouho vydrží žít v permanentním stresu, aniž by zkolaboval? Jak je možné, že se matka vzdá dobrovolně svých dětí? – Tyto otázky jsem si kladla 2. listopadu v jedné obci nedaleko Kutné Hory, když jsem se dozvěděla, že jedné romské matce odvezli sociální pracovníci osm dětí nejprve do nemocnice a odtud je mají převézt do dětského domova.
Matku dobře znám, učila jsem její nejstarší dceru v době, kdy měla v dětském domově pět dětí. To bylo na sklonku roku 1998. Tehdy matka nezvládala péči o děti, neměla vyřízené státní občanství, tudíž nedostávala žádné sociální dávky, neměla peníze na obživu svých dětí. Vyřešila to tak, že je přivezla sociální pracovnici na okresní úřad a požádala, aby se o ně postarala, protože ona už nemůže. Pět dětí tehdy putovalo do dětského domova. Doma si nechala pouze nejstarší dcerku. Jejich otec, invalidní důchodce, nechával tíži péče o děti na ženě. Po nějakém čase se situace v rodině urovnala natolik, že jim děti vrátili. Mezitím ale žena stačila porodit další dvě děti.
S mužem už odmítla spát, bála se, že by znovu otěhotněla. Navázala lesbický vztah se stejně postiženou Romkou, k obveselení celé tamější komunity. Svou novou lásku si ale dokázala uhájit, o děti docela obstojně pečovala, takže nebyl důvod k nějakému zásahu ze strany sociální pracovnice.
Po čase se opět vrátila ke svému muži a narodily se jí další dvě děti. To už ale přestávala zvládat péči o rodinu, a tak jí byly dvě děti opět odebrány do dětského domova. Manžel si mezitím našel novou partnerku a odešel z rodiny. Veškerou péči o potomky nechal na matce, která zůstala sama s osmi dětmi. Bydlela s nimi v jedné místnosti v podnájmu u své lesbické přítelkyně, ke které se vrátila. Přestože nyní již dostávala sociální dávky, nedokázala s nimi vyjít, přestávala zvládat opatrování dětí. Posléze se ukázalo, že se uchýlila ke hraní na automatu – stala se z ní závislá gamblerka. O mladší sourozence pečovala nejstarší, ještě školou povinná dcera.
Ti přestali chodit do školy, byli zanedbaní. Matka se dostala před soud, kde jí hrozili, že jí je odeberou, jestliže se nevzpamatuje; dostala alternativní trest – veřejně prospěšné práce. Odmítla je však vykonávat a setrvávala ve svém starém způsobu života. Navíc si našla nového přítele, k velké nelibosti lesbické přítelkyně. Začala s ním žít u něho v bytě a děti nechala v péči své nyní třináctileté dcery. S novým přítelem údajně čeká jedenácté dítě.
Děti mívaly často hlad. Sousedky jim zpočátku dávaly najíst, když se to ale stalo pravidlem, odmítly je živit. Docházelo k častým konfliktům, které matka řešila opětovným útěkem k příteli. Tyto útěky z reality se stávaly stále častější a častější. Hladové děti úplně přestaly chodit do školy, jídlo si vyžebrávaly na vesnici. Několikrát se stalo, že se vloupaly k sousedům do ledničky a celou ji vyjedly. Matka veškeré sociální dávky určené pro ně prohrávala v automatech. Když jí z nich nic nezbylo, začala si od úžerníků půjčovat peníze: vzala si například dva tisíce a sama se nabídla, že vrátí šest tisíc! Rozjetý kolotoč půjček už nešlo zastavit. Dopadlo to tak, že veškerý čas již trávila u přítele. Děti se na podzim živily samy sběrem jablek a matce s přítelem sloužily jako levná pracovní síla. Musely jí nasbírat dříví, aby si oni dva mohli zatopit.
Situace se vyhrotila 2. listopadu, kdy dva starší synové přepadli ráno jednu babičku, vrhli se jí na nákup a snědli rohlíky. Žena to okamžitě hlásila na sociální péči. Její pracovníci bleskově zareagovali a přišli si pro ně. Našly je v hrůzostrašném stavu. Podvyživené, špinavé, podchlazené, plné parazitů a kožního svrabu. Jedna z pracovnic měla slabší žaludek a z toho zápachu a špíny se pozvracela. V kutnohorské nemocnici se musí všechny nejprve vyléčit ze svrabu a dostat do trochu normálního stavu, potom je odvezou do dětského domova.
A jak na to reagovala matka, když se dozvěděla, že její děti odvezli? „Cikáni, proč děláte paniku, co si děláte starosti? Stejně bych je do toho děcáku dala sama, tak co?“
Mrazí vás v zádech, stejně jako mě? Pak vězte, že to není první případ na Kutnohorsku, kdy došlo k odebrání dětí z romské rodiny. Mohla bych vyprávět příběhy rodin z další komunity, kde státní správa odebrala děti z rodin, protože žily v nevyhovujících hygienických podmínkách. Stejně jako tyto měly smůlu, že žily v domě, který patří soukromníkovi, takže když se rodiny obrátily s žádostí o pomoc na státní správu, nepochodily. Naději na nové bydlení by možná měly, kdyby žily ve státních bytech. A to ještě kdoví.
Po přečtení tohoto příspěvku si možná řeknete, co je to za matku, když přestane pečovat o děti, které v bolestech přivedla na svět. Odsouzení je snadné. Zamyslet se nad tím, co vše předcházelo tomu, že se ocitla v tak zoufalé situaci, je však těžší. Matku, jejíž jméno záměrně neuvádím, abych ji ještě víc nepoškodila, znám již deset let. Byla zpočátku dobrou matkou, o potomky se starala dobře. Jak přibývaly další a další děti, přestala situaci zvládat, až nakonec rezignovala a nyní je už ke všemu lhostejná: k dětem, k životu. Proč lidi neodsoudili i otce těchto dětí? Vždyť ten ji neustále přiváděl do jiného stavu! Ty děti jsou i jeho dětmi!
Je smutné, co se stalo. Musím přiznat, že všem bude v dětském domově opravdu lépe. Snad se poštěstí a zůstanou pohromadě. Snad se jim podaří vyučit se a v budoucnu se postavit na vlastní nohy. „Domů“ se již určitě nikdy nevrátí.

Daniela Cincibusová Foto: autorka