Přibývá jich v našich městech jako hub po dešti. Každé město má svůj „dům hrůzy“, který každý raději zdaleka obejde, jenom aby tam nemusel vkročit. Na Kutnohorsku jich je několik. Většinou bez tekoucí vody, bez elektřiny. Kdo v nich bydlí? Samozřejmě Cikáni, kdo jiný! Podívejte se na ně! Kolik berou peněz a bydlí jako zvěř! – To jsou hlasy, které občas slýchávám na adresu Romů.

Nízká úroveň jejich bydlení je dnes již chronicky známá i těm, kteří se romskou problematikou nezabývají. Situace se stále zhoršuje. Stát to řeší odebíráním dětí z rodin a umísťováním do ústavní péče až když někde hoří. Příběh z článku Děti na prodej je dost atypický. Málokdy se stává, že se rodiče chtějí zbavit svých dětí. Opak je pravdou. Nejčastěji romští rodiče dělají všechno možné proti odebrání dětí. Žijí však v nevyhovujících hygienických podmínkách; nároky na hygienu a ostatní záležitosti týkající se práv dětí se po vstupu naší republiky do Evropské unie zvýšily, takže mnohým rodinám hrozí odebrání dětí.
Podobná situace se již stala v mnoha rodinách ČR. Naděje na zlepšení sociální situace je mizivá. Ze sociálních dávek stěží ušetříte na nové bydlení. Romové často přestávají platit za vodu, elektřinu a plyn, rostou dluhy na nájemném a po čase se dostávají do spirály platební neschopnosti. Končívá to tragicky. Denně o tom čteme, dovídáme se o hrůzných případech rozpadu celých rodin a jsme proti tomu bezmocní.
Někde se daří problémy řešit: působí tam terénní pracovníci, schopní Romům významně pomoci například vyřízením splátkových kalendářů. Někde tuto funkci suplují pracovníci sociálních poraden při komunitních centrech.
V mnoha městech již tyto neziskové organizace pomáhají. Kutná Hora k nim bohužel nepatří. Ptala jsem se starosty Kutné Hory Ivo Šalátka, proč u nich nepůsobí romský poradce. Město prý na tuto funkci nemá peníze. Problematikou Romů se zabývá místní charitní zařízení Maják a Přístav, které však mají působnost ve městě Kutná Hora. Pro Romy z přilehlých vesnic je jejich služba nedostupná. Zvláště u dětí se to výrazně projevuje. Například obcí Neškaredice málem autem neprojedete: Na vozovce sedí děti, kreslí si, hrají s míčem, protože jinou možnost nemají. Řidiči nadávají, ale ony se stejně na vozovku zase vrátí. Budova někdejší školy je zčásti obydlená, v jedné třídě mají klubovnu místní hasiči, kterou využívají velmi sporadicky. Jedna třída je ještě volná. Před pěti lety jsem požádala městské zastupitelstvo, zda by ji uvolnilo, abych tam založila komunitní centrum, kde by děti trávily aktivně volný čas. Radní to zamítli. Škoda, součástí projektu byl i cíl zapojit do činnosti matky dětí.
A možná by se nestalo to, co nyní, že jsou odebírány děti z rodin. Situace v Neškaredicích je opravdu vážná. Také nad dalšími rodinami visí tato hrozba kvůli nevyhovujícím hygienickým podmínkám a neposílání dětí do školy.
Navštívila jsem se Zlatou Červeňákovou, která zde také žije, vládního zmocněnce pro lidská práva Svatopluka Karáska s prosbou o pomoc. „V jednání je návrh na dotace na postavení bytů pro Romy, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách. Je to jen otázka času a toho, zda návrh projde a bude schválen,“ řekl nám. Situaci Romů dobře zná. V několika místech se již byl podívat. Naše hořekování tudíž pro něj nebylo ničím novým. Konkrétně Romům na Kutnohorsku přislíbil podporu při zřizování funkce terénního pracovníka. Teď hodně záleží na tom, jaký postoj k tomu zaujme zastupitelstvo Kutné Hory.
Na fotografiích můžete vidět, jak dopadla romská komunita v Nových Dvorech-Ovčárech. Budovu koupil majitel i s Romy, obec neměla povinnost sehnat jim náhradní bydlení, majitel to řešil jejich vystěhováním do přístřeší. Děti putovaly do dětských domovů a je to „vyřešeno“. Činžovní dům je nyní prázdný, až na dvě rodiny, bydlící v zadním vchodu. Místní „bílí“ obyvatelé si tady udělali černou skládku. Nevadí, však se to svede na Romy. Hromadí se tu cihly z bouraček, obaly ze stavebních materiálů, prostě vše, co se doma nehodilo a za co by se muselo na řízené skládce platit.
A nikomu to nevadí! Kdyby tady pracoval terénní pracovník, jistě by mu to neuniklo.
Nastal čas zamyslet se nad tím, jak tuto bezvýchodnou situaci řešit. Já sama si s tím nevím rady, tak o tom alespoň píšu v (možná) marné snaze upozornit na stále rostoucí ghetta bídy u nás.

Daniela Cincibusová