Nenechte si vzít své romipen

Páter František Lízna je znám svou pastorací mezi těmi, jež společnost vyloučila ze svého středu pro jejich provinění vůči platným zákonům – vězňům na Mírově, z nichž většinu tvoří Romové. Pro mnohé, jichž se rodiny zřekly, se stal jediným pojítkem mezi nesvobodou a svobodným světem. Má pro ně slova naděje a útěchy, když se jim zdá, že pro ně všechno skončilo. Svou lásku k Romům neskrývá, naopak. Kde může, tam o Romech s láskou hovoří. Jako vězni bývalého režimu se mu největší podpory dostalo právě od Romů. Mezi katolíky je zase vyhledáván jako exercicista – duchovní učitel, jehož duchovní vedení směrují věřící k prohloubení víry v Pána Ježíše Krista.
A zcela jistě si získal i úctu skalních turistů. Před rokem se pěšky vydal ze Svaté Hory na pouť dlouhou přes 3100 km až do španělského města Santiaga de Compo-stela ke hrobu apoštola Jakuba, příbuzného Pána Ježíše. Trvalo mu 106 dnů než dorazil do cíle. To vše nás vede k poznání, že je to člověk s obrovskou vnitřní sebekázní, silnou vůlí na rozdávání, pevných životních postojů. Při povrchním pohledu byste mohli nabýt dojmu, že dovede být i hodně tvrdý. Zadíváte-li se ale pozorněji do jeho očí, naleznete v nich teplo pohledu plného lásky, boží lásky, jíž se také říká Agapé.

Dětství a dospívání

Otče Františku, jaké bylo vaše dětství?
Narodil jsem se v Jevíčku 11. července 1941, tedy za druhé světové války. V devíti dnech jsem byl pokřtěn. Bydleli jsme přímo proti kostelu a již od útlého dětství do našich oken vstupovala duchovní varhanní hudba. Již odmalička jsem byl do ní ponořen, rád jsem ji poslouchal.

Vaši rodiče byli katolíci?
Moje maminka pochází z Ukrajiny. Je řeckokatolička, uniatka – to je církev spojená s Římem. Tatínek byl tradiční ortodoxní katolík, důsledně nás vedl k víře. Bylo naprosto nemyslitelné, abychom nešli v neděli na mši svatou. Mně to ale nedělalo žádné problémy. Odmalička jsem měl vše, co souviselo s katolicismem v obrovské úctě. Když to bylo možné, chodil jsem na mše i ve všední dny.

Jakého jste měl kmotra?
Měl jsem kmotru. Byla to naše vzdálená příbuzná. Moc se ale o mě nestarala, protože bydlela daleko od nás, až v Chrudimi. Viděl jsem ji jenom dvakrát nebo třikrát v životě.

Kdo měl tedy na váš duchovní vývoj největší vliv?
Tuto otázku jsem si již několikrát položil, protože naše výchova ze strany otce byla tak přísná, až se dodnes divím, že jsem tu víru spíš neztratil. Když o tom hlouběji přemýšlím, nikdy jsem neprožíval to, čemu se říká krize víry. Ptal jsem se na to své maminky a ona mi řekla, že do mých pěti let nás vychovávala chůva, která byla hluboce věřící a měla na nás velký vliv.

Kolik jste měl sourozenců?
Mám o rok staršího bratra a o devět let mladší sestru. Sestra v roce 1968 odešla do Irska a už tam zůstala. Provdala se tam, mají jedenáct dětí a nyní žije ve Skotsku. Bratr emigroval v roce 1975 do Kanady. Byl lesníkem, ale nesměl nosit zbraň. Po pádu komunismu se vrátil zpět do republiky a nyní žije v Olomouci.

Po válce jste tedy začal chodit do školy v Jevíčku?
První a druhou třídu jsem absolvoval v Jevíčku, ale pak nás přestěhovali do Velké Roudky nedaleko Moravské Třebové. Tam jsem nastoupil do třetí třídy. Můj tatínek byl členem Československé strany lidové a byl dost proti režimu, který nastolili komunisté po roce 1948. Bylo mu dokonce nabídnuto členství v KSČ, ale on odmítnul. Bydleli jsme ve vilce, zabavené nějakému podnikateli. Pamatuji si, že tam bývala velká zima, protože to byla letní vilka. Ve Velké Roudce jsem dokončil školní docházku a poté jsem studoval střední všeobecně vzdělávací školu, říkalo se jí tehdy jedenáctiletka. V pozdějších letech jsem byl rád, že jsem měl maturitu, protože bez ní bych nemohl studovat na teologické fakultě.

Volání ke kněžství

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se knězem?
Měl jsem již od dětství nesmírnou úctu ke kněžím. Když jsem maturoval, napadlo mě, že bych chtěl být knězem, ale hned jsem tu myšlenku zavrhnul, protože jsem se na to ještě necítil. Tehdy se můj život lišil od toho, co církev vyžaduje od kněze. První hlubší úvaha o vlastním kněžství přišla, když jsem byl poprvé vězněn na Pankráci v Praze.

Co se stalo, že se z mladého, věřícího mládence, stal vězeň? Kolik vám bylo let?
Stalo se to v roce 1960. Tehdy jsem byl v rekonvalescenci po dlouhodobém pobytu v nemocnici. Bratr mě nechtěně postřelil do nohy. Málem jsem o ni přišel. Byla to nešťastná náhoda. Zranění bylo tak vážné, že jsem mohl i umřít, ale Pán Bůh mě ochránil a vrátil mi zdraví, i když se to dlouho hojilo. Dnes to vnímám tak, že si mě Bůh touto cestou vedl k rozhodnutí stát se knězem. V té době jsem hodně koukal po děvčatech, líbily se mi. Po uzdravení jsem se silně zamiloval do jedné dívky. Jednou jsem jí šel popřát na 1. máje, a když jsem přišel k nim, dozvěděl jsem se, že jí bezdůvodně zavřeli tatínka. Měl jsem příšerný vztek na komunisty za to, co s lidmi dělají. Vracel jsem se pěšky domů a v jedné vesnici jsem vzteky roztrhal rudou vlajku. Myslel jsem, že mě nikdo neviděl, ale v tamní hospodě jsem se stavil na limonádu a při pátrání po neznámém pachateli si na mě lidé vzpomněli a popsali mě. Příslušníci SNB (Sboru národní bezpečnosti – pozn. autorky) mě nakonec vypátrali a usvědčili. Zatkli mě, takže jsem se v necelých dvaceti letech dostal do vězení. Podruhé mě zavřeli poté, co jsem se vrátil z vojny, z trestné roty v Michalovcích na východním Slovensku. Byla to zvláštní jednotka pro nebezpečné živly, k nimž jsem byl zařazen. Pracovali jsme tam manuálně. Většina mých druhů ve vojenském stejnokroji pracovala na stavbě širokorozchodné trati od východních hranic ke Košicím. Já jsem ale dostal na starost chov vepřů na vojenském státním statku nedaleko cikánské osady. Moji nadřízení měli strach, že budou Romové, tehdy se jim říkalo Cikáni, vepře krást. Dostal jsem tedy samopal, ale se slepými náboji, jenom na postrašení, abych vepře ohlídal. Já z toho samopalu nevystřelil ani jednou. Nebylo zapotřebí. S Romy jsem se skamarádil. Za celou dobu se ztratilo jenom jedno malé prasátko, ale to jsem nějak zaonačil před veterinářem, aby se na to nepřišlo. Na té vojně jinak vládl velice přísný režim. Bylo to tam horší než ve vězení.

Kvůli čemu jste byl ve vězení podruhé?
Když jsem se v roce 1964 vrátil z vojny, nastoupil jsem do práce v Uherském Hradišti. Po měsíci ve mně začala dozrávat myšlenka emigrovat, dostat se za každou cenu za hranice. Tak jsem se rozhodl, že uteču. Dokonce jsem vymyslel i způsob útěku. Na nádraží stály vagony s cukrem z Polska směřující na jih až do Jugoslávie. Abych neporušil plomby, vlezl jsem do jednoho malým okénkem. Byl jsem štíhlý, podařilo se mi dostat se dovnitř. Měl jsem v plánu dojet až do Rakouska a tam z vlaku vyskočit. Vše šlo hladce, ale přišli na mě. Asi mě slyšeli v noci chrápat. Následoval soud a tenkrát nevyhnutelný ortel: trest dvanáct měsíců vězení za pokus o opuštění republiky.

Proč jste chtěl opustit republiku?
Po maturitě mě tu nic nebavilo: myslel jsem pořád jenom na to, jak se dostat ven. To byl můj velký sen. Pořád jsem se snažil najít nějakou cestu. Nechtěl jsem tu žít.

Co jste dělal po návratu z vězení?
Začal jsem pracovat v geologickém průzkumu. Převážně na severní Moravě, na Jesenicku.

Povězte: jak jste prožíval bouřlivý rok 1968?
V dubnu 1968 jsem tajně vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova (jezuité - pozn. autorky). To už jsem počítal s tím, že se stanu knězem. Ten přelom v rozhodnutí nastal na začátku roku 1968, kdy jsem krátkodobě pracoval u nemocných dívek ve Vincentinu na Velehradě. Ty nemocné dívky se za mne modlily, abych se stal knězem.

Přijal jste to tedy jako Boží vůli?
Jednoznačně ano. Předtím jsem sice měl občasné touhy žít s ženou, pro rodinu, ale vlivem otcovy tvrdé výchovy jsem rozhodnutí stát se knězem a tudíž i vzdání se manželského a rodinného života, nenesl nějak těžce. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy jsem odjel do Londýna, kde jsem se přihlásil s potvrzením od našich bratří, že se chci stát jezuitou. Angličané mě přijali do domu Tovaryšstva Ježíšova, kde připravovali budoucí zájemce o vstup do řádu. Odtamtud si mě odvezl páter Chromeček, který nyní slouží na Sv. Hostýně, do Rakouska, do Innsbrucku, kde žilo pár českých jezuitských knězů. Tam jsem začal noviciát Tovaryšstva Ježíšova. Během noviciátu jsem tam prožil určitou krizi. Prostřednictvím zvláštních okolností – jsem přesvědčen, že vlivem Boží prozřetelnosti – jsem se v roce 1969 vrátil zpět do vlasti. Tehdy byla pro navrátilce vyhlášena amnestie. Vrátil jsem se na začátku září a hned jsem začal studovat na Teologické fakultě v Litoměřicích. Studia jsem ukončil v roce 1974 a byl jsem slavnostně vysvěcen na kněze. Ovšem během studia jsem byl terčem zájmu Státní bezpečnosti (StB). Ptali se mě například, jaký je můj názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy a já na to odpověděl, že to byla jasná okupace. Dodnes nechápu, že mě nevyhodili a nechali dostudovat. Následky svých názorů jsem poznal až v okamžiku, kdy jsem nedostal státní souhlas ke kněžské službě.

Jak dlouho trval ten zákaz?
Do roku 1990. Nezbývalo mi tedy nic jiného než zapojit se do pracovního procesu. Začal jsem působit v neoficiální církvi, denně jsem sloužil v soukromí mši. Dva roky po vysvěcení jsem pracoval ve skladu v Holicích u Olomouce, pak i ve zdravotnictví jako sanitář. Nejdříve v Olomouci, potom v Praze. Až do doby, než mě zase zatkli. To se stalo v roce 1981. Dostal jsem u soudu trest na 27 měsíců za poškozování zájmů republiky a nedovolené podnikání. Toto zatčení ale mělo trochu jiné pozadí. Příslušníci StB mě chtěli vypudit z Prahy. Vše jsem si dal do souvislostí až ve vazbě. Asi dva měsíce před vazbou jsme spolu s Aničkou Šabatovou a dalšími dvěma přáteli jeli navštívit do Příbrami Václava Malého. Tam nás zatkli. Aničku hned pustili za dětmi, ale nás si tam nechali 48 hodin. Po dvou dnech mě zavolali k výslechu. Byl tam jeden důstojník, docela sympatický. Představil se jako zpravodajský důstojník a šel hned k věci. Chtěl, abych opustil ve vlastním zájmu Prahu, že si nepřejí, abych tam žil. Já jsem se ho zeptal, kam bych měl jít, když mám v Praze práci? A on namítl, že bych mohl jít pracovat do Ústavu sociální péče v Borotíně, že poblíž bydlí má matka a pokud se přestanu angažovat v Chartě a v jiných činnostech, dají mi pokoj. Já to tehdy odmítl. Na to mi důstojník sdělil, že toho budu litovat. A skutečně: za dva měsíce mě zavřeli za nedovolené podnikání a poškozování zájmů republiky, což nebylo až tak závažné obvinění.

V čem jste podnikal?
Společně s přáteli jsme v samizdatu vydávali duchovní literaturu, různé brožurky a také politickou literaturu, například Solženicyna.

Činnost v Chartě 77

Podepsal jste Chartu?
Samozřejmě. Sice ne hned, až na jaře v roce 1978.

Váš kladný vztah k vězňům a Romům se ve vás vyvinul zásluhou zkušeností z vězení?
Náchylnost k Romům je mi dána asi geneticky. Mám srdce Roma, ale moje vizáž není moc romská. Podobné otázky na můj vztah k Romům dostávám často. Asi je to tím, že mám soucitné srdce. To mi bylo dáno Boží milostí. Nedávno jsem četl, že skutečná láska má v sobě zakořeněný i prvek soucitu. Nemůžu lhostejně přihlížet, děje-li se někomu příkoří. Romové jsou nesporně mezi těmi, kteří v minulosti trpěli nejvíce. Bohužel nejvíce vytrpěli ve středověku od katolické církve. Tehdy vůči nim církev používala velmi kruté asimilační praktiky, až násilí. Myslím, že v mnoha směrech mohla církev hrát pozitivnější roli.
To samé můžeme ale říct také o současné církvi. Pořád přešlapuje okolo problému, ale cíleně se Romům nikdo nevěnuje. Nehovořím o sociální stránce – je tu Charita, která dělá mnoho užitečného. Mluvím o duchovní oblasti. Tam je dost velký nezájem o Romy. Kněží například odmítají pokřtít romské děti, protože jejich rodiče nechodí pravidelně do kostela a ke svátostem. To mě velice bolí. Romy jsem blíže poznal až ve vězení. Byl jsem veden jako politicky nebezpečný vězeň. Snažili se izolovat mě od ostatních vězňů, abych je nemohl ovlivňovat. Tak se stalo, že jsem býval v cele převážně s Romy. Asi si bachaři mysleli, že do Romů můžu hustit co chci, stejně to nebude mít smysl.
Byl jsem v cele s Romy rád. Vždycky mě potěšilo, dostal-li jsem za spoluvězně Roma. Romové mají v úctě kněžské poslání. Projevovali mi úctu a náklonnost. To mi pomáhalo lépe snášet útrapy kriminálu.

Co jste dělal po návratu z vězení?
Půl roku po propuštění jsem stále hledal práci, ale nikde mě nechtěli vzít. Jednou přišel za mojí maminkou můj bývalý profesor a řekl jí, že bych mohl pracovat v Borotíně, takže jsem nakonec skončil tam, kde mě chtěla StB mít. Tehdy jsem se tomu smál. V Borotíně jsem byl do roku 1986, pak mě přeřadili do Domova důchodců v Černé Hoře, kde jsem pracoval až do pádu komunismu. Ovšem předtím jsem si opět pobyl dva měsíce ve vězení za rušení veřejného pořádku. Chytili mě, když jsem roznášel letáky o politických vězních.

Angažoval jste se i ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných?
Členem jsem sice nebyl, ale když mě třeba požádal Petr Uhl, vyšetřoval jsem pro něho nějaké věci. V členství mi bránil postoj představitelů církve. Neustále mě peskovali za to, že se angažuji v politických záležitostech.

Po stopách sv. Ignáce

Proč jste vstoupil právě do řádu Tovaryšstva Ježíšova? Z historie si nenesli právě tu nejlepší pověst.
Jezuité mají za sebou slavnou historii, která je často překrucována v náš neprospěch. Je pravda, že se aktivně podíleli na násilné rekatolizaci. Knihy ale nepálili bezúčelně. Koniáš pálil knihy, o kterých byl přesvědčen, že mohou vést k problémům celou společnost, například knihy o čarodějnictví. Ale Koniáš byl spíše výjimkou, jinak jezuité dělali velmi užitečnou práci. Nejsem si jist, zda to nebylo spojeno s určitou manipulací a násilím. Dodnes asi doplácíme na to, že jsme lidi nutili stát se katolíky. Mnozí naši jezuité odešli do zahraničí, do nebezpečné misijní služby.

Pamatuji si z četby F. L. Věka, že za vlády císaře Františka Josefa II. byly jezuitské školy a koleje rušeny.
Nejenom školy a koleje. Tovaryšstvo Ježíšovo bylo zrušeno na celém světě. V pozadí byly církevní intriky. Stalo se to kolem roku 1782, nepamatuji si přesně kdy. Po pár desítkách let byla činnost jezuitů opět obnovena. Tehdy jezuitům hodně pomohla ruská carevna Kateřina Veliká, která jim poskytla azyl. Ale vraťme se k pohnutkám, které mě vedly ke vstupu do tohoto řádu. V prvé řadě jsem byl velký odbojník. Nikdy jsem nebyl ani v pionýru, ani v ČSM. To, co bylo pronásledováno komunistickým režimem, mě naopak velice přitahovalo. To, co učitelé nejvíc kritizovali, to mě lákalo.
V souvislosti s rozhodováním ke vstupu do řádu si vzpomínám na jednu scénku. Jednou, to už jsem byl dospělý, jsem se vypravil do jevíčského kostela, kde jsem byl pokřtěn, poděkovat Bohu a Panně Marii za vše, co jsem od nich přijal. Modlil jsem se před starou křtitelnicí, v níž jsem byl kdysi pokřtěn. Pak jsem se podíval nahoru a co nevidím? Nade mnou stála socha svatého Jana Nepomuckého. V tom jsem si uvědomil, že právě on je patronem Tovaryšstva Ježíšova. A tak jsem si řekl, že když mě rodiče přinesli ke křtu před jeho sochu, měl bych uposlechnout vnitřní volání. To vše bylo tajemné řízení Boží.
Přitahuje mě ráznost tohoto řádu, líbí se mi jeho vojenský charakter. Rád pracuji v rizikových situacích. Kdybych byl mladší, šel bych třeba do Afghánistánu nebo někam jinam, kde je to nebezpečné. Vzpomínám si, že tatínek měl spolužáka, který se stal jezuitou a vždy o něm hovořil s velikou úctou. To také možná přispělo k mému rozhodnutí.

Pravidelně se jako duchovní učitel zúčastňujete duchovních cvičení – exercicií. Také jsem se jednoho zúčastnila a mohu říci, že mě to nesmírně obohatilo, můj vztah k Bohu se prohloubil. Vysvětlete čtenářům, co jsou vlastně ty exercicie – duchovní cvičení?
Duchovní cvičení jsou pro člověka nesmírně důležitá. Považujeme za samozřejmé, že provádíme tělesná cvičení, abychom se udrželi v dobré tělesné kondici. Cvičení ducha ale hrubě zanedbáváme. Jsou na světě lidé, kteří ani neví, proč žijí, jaký je smysl jejich života. Duchovní cvičení tedy vnímám jako způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil neuspořádaných nákloností a aby po jejich odstranění hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse své duše. Já dělám duchovní cvičení podle zakladatele našeho řádu Tovaryšstva Ježíšova sv. Ignáce z Loyoly. Ten ve své knize Duchovní cvičení píše: „Duchovním cvičením se rozumí každý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, ústní a vnitřní modlitby a jiných duchovních úkonů.“ Duchovní cvičení podle sv. Ignáce by mělo trvat čtyři týdny, nepřetržitě celý měsíc. Kněží by tato cvičení měli absolvovat nejméně jednou za život.
Dnes rozdělujeme tato cvičení do čtyř etap, vždy po jednom týdnu. Během této doby by se nemělo vůbec mluvit, každý by měl být sám a prožívat si vše pouze ve svém nitru. V každém týdnu se věřící zaměřují na určité téma ze života Ježíše Krista. V prvním se uvažuje o hříchu a nazírání na něj. Kromě mlčení by se měly omezit i zrakové a sluchové vjemy. Je dobré zakrýt si oči šátkem.
Ve druhém týdnu se potom člověk zamýšlí nad životem Pána Ježíše Krista až do Květné neděle, kdy přijíždí do Jeruzaléma. Třetí týden se soustřeďujeme na Kristovo utrpení. Nejradostnější je ovšem čtvrtý týden, kdy se radujeme ze vzkříšení a nanebevzetí Krista. Hlavní náplní exercicií by mělo být prodlévání v přítomnosti Boží.

Kněžství na plný úvazek

Sametová revoluce vás zastihla v Černé Hoře. Jak se vyvíjel dál váš život? Předpokládám, že problémy se státním souhlasem už nebyly a mohl jste se začít svobodně věnovat pastoraci…
Máte pravdu. Už v březnu 1990 jsem nastoupil jako kněz na farnost v Dolních Věstonicích na jižní Moravě. Byl jsem varován, že to tam bude těžké. Mně se tam ale velmi líbilo. Vzpomínám na to období jako na dobu radosti. Vždyť jsem poprvé mohl pracovat s lidmi na farnosti! Měl jsem k nim blízko. Donedávna jsem byl přece jedním z nich, také jsem pracoval v dělnických profesích. A oni na oplátku dokázali ocenit, že dovedu reálně uvažovat. Církev i kněží byli mnohdy zdeformováni minulým režimem, museli často činit ústupky církevním tajemníkům, aby neměli problémy. Naučili se bát, být nesvobodní. Já jsem tím zatížen nebyl a to byla velká výhoda, která mi otevírala srdce farníků. Dlouho jsem si ale v Dolních Věstonicích nepobyl. Pouhé tři měsíce jsem si užíval život na farnosti. Pak mě bratři povolali do Brna, abych působil v kostele Panny Marie Nanebevzaté, který leží v centru města, vedle redakce Českého rozhlasu, v dnešní Jezuitské ulici. Je to krásný barokní kostel. Od doby, kdy zrušili jezuitský řád, tedy od roku 1782, zde jezuité nepůsobili, ačkoliv ten kostel patřil jim. Já tam jako jezuita nastoupil po více než 200 letech! To bylo pro mne zavazující. Setrval jsem tam pět let, protože má pastorace měla jiné dimenze než bylo obvyklé. Stahovali se za mnou různí bezdomovci, propuštění vězni a dosti významnou roli v mém příběhu sehrála Eva Kováčová…

To je ta dívka, podle jejíhož životního příběhu byl natočen film Rekviem pro panenku, že?
Přesně tak. Jednou za mnou přišel jeden asistent z vysoké školy, v ruce držel noviny, kde stálo: „Kdo se ujme skutečné panenky v prvních krocích, když bude propuštěna na svobodu?“ Ona původně dostala pět let vězení, nakonec ale seděla devět. Pořád jí kvůli chování trest prodlužovali. Když jsem zjistil, že se nenašel nikdo ochotný, aby se jí ujal, rozhodl jsem se, že se za ní pojedu podívat do pardubického vězení. Přijel jsem tam den před jejím propuštěním. Jedna pracovnice mi sdělila, že pokud se jí někdo neujme, bude po třech dnech zpátky ve vězení a že se těší, až od nich Eva odejde. Zjevně ji neměla ráda. Přesto mně řekla, že Eva má dvě kladné vlastnosti: nemá ráda muže, takže jako kněz v celibátu mohu být klidný, a že je velmi čistotná. Zároveň mě varovala před jejími afektivními stavy. Jsou prý takové, že ji nikdo neudrží. Ujal jsem se jí tedy. Měla jinou sexuální orientaci. Byl to muž v ženském těle. Nenáviděla své tělo. Pomohl jsem jí v proměně z ženy v muže. Nechala se operovat. Nyní je z ní muž a jmenuje se René Lízna. Navzdory všem varováním, že bude po pár dnech na svobodě zpátky v kriminálu, žije už devět let na svobodě. S ním jsem zažil tíži osudu člověka hluboce vykořeněného, který se na vás pověsí a ovine vás jako liána, až sám nemůžete ani dýchat. Říkám si ale, že až budu na věčnosti, bude to položka v můj prospěch. Trpí neustále depresemi. Momentálně je v psychiatrické léčebně na sexuologickém oddělení. Nedokážu se mu přestat věnovat, ačkoliv mě moji přátelé před ním varují. Cítím k němu hluboký soucit. Stejně jako k vězňům na Mírově, které navštěvuji.

Blíží se Vánoce. Co byste vzkázal Romům v této adventní době?
Řekněte Romům, že ač to zní z mých úst možná cynicky a skoro krutě, ať jsou rádi, že žijí v chudobě tak blízké Betlému, kde se narodil Pán Ježíš, protože právě u nich může Ježíš zakotvit. Vždyť Kristus se narodil mezi těmi, kteří žili velice chudě a neměli před sebou žádnou perspektivu.

Co by měli dělat ti, kteří nechodí do kostela? Jak by se měli vnitřně připravovat na oslavu narození Pána Ježíše?
Především bych všem Romům doporučoval, aby si přečetli povídku Advent od Jana Čepa.
Popisuje v ní, jak jedna cikánská kolonie nedaleko Olomouce byla stále víc a víc zbídačená a jak všechny Romy nakonec odvezli do vyhlazovacího tábora, odkud se již nevrátili. Ať si uvědomí, že to, co nyní prožívají, se nedá srovnat s tím, co jejich druzi prožívali za holocaustu.

Romové se vnímají jako křesťané, ale do kostela chodí velmi málo. Čím to je? Vždyť církev by měla mít otevřenou náruč pro všechny.
Docela chápu důvody, proč nechodí do kostela. Je smutné nabádat Romy, aby tam chodili, když jim lidé například při svatém přijímání, kdy se všichni zdraví pozdravením pokoje, ani nepodají ruku. Nikoho z věřících ani nenapadne zavést s nimi duchovní rozhovor. To je také apel na naše lidi, kteří nevědí, co má církev dělat, jaké je její poslání.

Za bývalého režimu byly romské děti odebírány z rodin v důsledku asimilační politiky někdy i z banálních důvodů. Dnes jsou odebírány opět. Tentokrát z důvodů sociální nedostatečnosti. Mnohé rodiny se propadly až na sociální dno. Co by měla církev v této situaci dělat?
Otevřít kláštery, které mnohde zejí prázdnotou a zřídit tam internátní bydlení pro děti, které žijí v nevyhovujících hygienických podmínkách. Na víkend by mohly jezdit domů, aby se nepřetrhala rodinná pouta. Je do velice důležité, aby neztratily své romipen. Alfréd Fuchs napsal v jedné své knize: „Je zajímavé, že v prostoru evropské kotliny žijí dva národy, které se během své krvavé historie neasimilovaly. Židé a Romové. Bůh jim dal sílu, aby si uchovali svou národní identitu.“ To není jenom tak. Kdo jiný by to vydržel?

Text a foto:
Daniela Cincibusová