(NE)BOLÍ – Vzpomínky Romů na válku a život po válce

V letech 2001 až 2002 realizoval Člověk v tísni projekt Pomoc při odškodnění romských obětí druhé světové války. Desítky pracovníků a dobrovolníků zaznamenali příběhy téměř dva tisíce Romů, pomáhali jim s přípravou žádosti o odškodnění u německé nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (které bylo realizované její partnerské organizace Česko-německý fond budoucnosti).

„Na závěr projektu jsem naplánovali vydání knihy s vybranými příběhy. Nakonec jich je osm. Chtěli jsme ukázat, že „rasové pronásledování“ nebo „nucené skrývání“, kterému byli mnozí Romové vystaveni, nejsou jen prázdná hesla z historických knih a úředních záznamů, ale že se za těmi slovy skrývají tisíce konkrétních lidských osudů," říká editorka knihy Jana Kramářová.
Kniha je doplněna fotografiemi ze současnosti, ale také obrázky z archivů pamětníků a linoryty, které se váží k vybraným příběhům z vyprávění pamětníků. Společnost Člověk v tísni ji vydala v nákladu 1200 kusů a k dispozici je v běžné distribuční síti.
„Ačkoliv všichni protagonisté knihy žijí v ČR již téměř šedesát let, válečné události, které je v dětství či mládí zastihly a poznamenaly, prožili na Slovensku, kde se narodili a vyrůstali. Do Čech pak přicházeli těsně po roce 1945 a postupně nahradili původní Romy, kteří v českých zemích žili před válkou a jež za války postihla genocida v nacistických koncentračních táborech. Jejich životy jsou zajímavé svým záběrem. Jsou to lidé, kteří prožili období války, komunismu i demokracie. Ve všech těchto obdobích je spojuje jejich životní zkušenost Roma,“ vysvětluje editorka knihy Jana Kramářová.
„Nastal rok třicet devět a s ním i konec naší volnosti. Tiso byl prezident, k moci se dostala Hlinkova strana a s ní Hlinkova garda. To byli hajzlové, horší než gestapo. Začali nás pronásledovat. U nás ve vesnici to byla jedna rodina. Starý Skľepár a jeho synové – Tomáš, Janko, Jura. A jejich děti. Ti dělali rozruch v celé dědině. Dělali ze sebe frajery, vytahovali se. Nosili černé oblečení, vysoké kožené boty, čepici. Už jsme nesměli nikam do města, nemohli jsme jít ani nakoupit. Nikam nás nepouštěli. A přitom to byli lidi od nás z vesnice! Zrovna k jednomu z nich jsem chodila pracovat.
Byl zadlužený, lenoch, nechtělo se mu dělat, tak jsem k němu chodila pracovat já. Toto člověka bolelo. Když vám ublíží Němci, to je cizí národ, neznají vás. Ale když vám ublíží lidi z vaší vesnice, s kterýma jste vyrostli... To si vůbec nedokážete představit, co jsme si zažili. Nikam jsme nemohli. Pak si na nás dokonce chtěli dovolit. Kolikrát mě chtěl znásilnit! Nenechali nás spát, budili nás noci, jéje, pak jsme měli zle!
A pak už jim to nestačilo, přišli a vlastníma rukama jsme museli naše domky rozkopat. Na to člověk nikdy nezapomene. Potom nás na vozech vyvezli z vesnice pryč, tři kilometry daleko, pod les. Nechali nás pod holým nebem a dělejte si co chcete!“ popisuje pamětnice Irena Tomášová.
Po válce se paní Tomášová s rodiči dostala přes Prahu do Rokycan, kde žije dodnes. Vypráví: „Potom za náma do Prahy přijel tátův příbuzný a říkal: „Hele, našel jsem v Rokycanech velkou továrnu. Mají tam lágr, místnosti, pojďte, seberte se, dostanete práci, byt, všechno!“
Známí nás varovali, ať nejezdíme, že na malém městě nás nepřijmou. Nakonec jsme tam ale šli. Přišli jsme do Kovohuti, byly tam krásné velké místnosti, řekli nám: „Tak tady máte byt!“ Pomohli nám ho zařídit. Postele, kamna, stůl, židle. Bylo to začátkem července čtyřicet šest. Lidi na nás byli zvědaví. „Jéžiš, přišli nějací Cigáni, půjdeme se na ně podívat!“
Přišli a říkali: „Jéžišimarijo, dyť to sou krásný lidi!“ Můj manžel byl velký fešák. „Dyť ten vůbec nevypadá, že je Cigán, dyť je to Ital!“ A můj bratr byl úplně bílý: „No toto vůbec nejsou Cigáni!“ A hned jsme se skamarádili, lidi si nás hned oblíbili. Bylo tam taky hodně Slováků, aspoň půlka toho lágru, křičeli na nás: „Hurá, haló, tady jsme, Slovensko!“

(rh)