Bije vás váš partner? Pokud ne, máte zřejmě poměrně velké štěstí. Podle nové zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) prožívá domácí násilí každý šestý člověk na světě – v drtivé většině to jsou ženy. Podle odborníků WHO je domácí násilí na ženách rozšířený, hluboce zakořeněný a především celosvětový problém, který je třeba neodkladně řešit.

Světová zdravotnická organizace k tomu vypracovala první skutečně globální studii. I přes varovná zjištění, že násilí ze strany manžela či partnera je vystavena každá šestá žena, se podle WHO o domácím násilí společnost z nejrůznějších důvodů většinou nedozví.

Celosvětový problém
Příprava první globální studie o domácím násilí trvala sedm let a zúčastnilo se jí 24 tisíc žen v Africe, Asii, Evropě a Latinské Americe. Snad nejvarovnějším zjištěním je to, jak běžný a rozšířený tento problém je. V některých zemích je fyzickému či sexuálnímu násilí ze strany partnera vystavena dokonce nadpoloviční většina žen. Některé z nich se svěřily BBC se svými zážitky.
„Bil mne často, jako kdyby o nic nešlo. Chtěla jsem od něho odejít, ale rodiče mi přikázali, ať se k němu vrátím. Řekli mi, že už mezi ně nepatřím a že jsem teď majetkem rodiny mého muže, kde si se mnou může každý nakládat, jak uzná za vhodné,“ řekla BBC Jane Rose Onduriová z Ugandy.
Některé ženy se svými násilnickými muži zůstávají dokonce dobrovolně, protože jsou přesvědčeny, že to tak má být. „Rozhodla jsem se s ním zůstat, protože opravdu věřím v tradiční čínskou kulturu a zachování rodiny jako celku. Dlouhou dobu jsem tedy domácí násilí tolerovala,“ vysvětlila BBC svou pasivitu jedna z čínských účastnic studie.
Myslet si ale, že daný problém je podmíněn kulturně a v západních sociálně progresivních zemích k němu nedochází, by bylo mylné. Svědčí o tom i výpověď Lesley z Británie: „Než jsem si uvědomila, co se stalo, tloukl mě pěstmi a kopal mě. Upadla jsem na zem, ale on nepřestával, mlátil mě a kopal do zad odshora dolů,“ vylíčila svou hrůznou zkušenost.

Tolerance až za hrob
Důvody, proč ženy takové věci často tolerují, mohou být různé. V Lesleyině případě to byla kombinace mužových přesvědčovacích schopností a její vlastní odhodlanosti nevzdávat se nadějí na zlepšení.
„Vždycky jsem si říkala: tohle zvládnu, s tím se vypořádám. A on se zase vymlouval, že je pod tlakem kvůli tomuhle či onomu a říkal mi, ať se víc snažím. Takže zodpovědnost byla vždycky na mně. Nikdy nepřiznal, že se choval špatně, nebo že má násilnou povahu,“ popsala situaci Lesley.
Dalším zásadním důvodem toho, že k domácímu násilí dnes a denně nerušeně dochází, je fakt, že v mnoha společnostech je násilí na ženách považováno za normální. Potvrzuje to jedna z hlavních autorek studie WHO Claudia Garcia Morenová: „V mnoha zemích jsou ženy stále občany druhé kategorie. A to jasně vede k tomu, že mnoho věcí je považováno za přijatelné. Například bití je tam stále běžnou součástí manželského života,“ vysvětluje Claudia Garcia Morenová.
WHO podle ní zjistila, že více než pětina žen, a někde dokonce až polovina z nich, o násilí nikdy nikomu neřekla. A pokud už se rozhodnou svěřit, pak většinou rodině, sousedům či přátelům.
„Také se ukazuje, že reakce, kterých se dočkají, často nejsou povzbudivé a nepředstavují pro ně podporu. Musíme se tedy snažit dosáhnout toho, aby mluvení o takových věcech bylo mnohem přijatelnější a naopak odmítat tolerování samotného násilí.“

Těhotenství častým terčem
Dalším znepokojivým zjištěním obsaženým ve zprávě je četnost partnerských útoků na těhotné ženy. Napadené vedle bezprostředních zranění často trpí dlouhodobými následky fyzického i psychického rázu – mají sebevražedné sklony, větší pravděpodobnost potratu a obecně horší zdravotní stav.
A i když už v mnoha zemích přijali zákony, které domácí násilí kriminalizují a zároveň poskytují jeho obětem různé formy pomoci, zpráva WHO jednoznačně konstatuje, že je tomuto problému třeba věnovat mnohem více pozornosti a na jeho řešení vynaložit podstatně větší úsilí než dosud.

Domácí násilí po česku
Česká republika sice ve zmíněném globálním průzkumu zahrnuta nebyla, nicméně existují skupiny, které se této problematice věnují a českou situaci mají zmapovanou. Patří mezi ně i sdružení ROSA, podle jehož členky, psycholožky Bronislavy Vargové, zná domácí násilí více než třetina českých žen:
„Podle posledního reprezentativního průzkumu, který v roce 2003 provedla Akademie věd České republiky, se u nás s některou z forem násilí v partnerském vztahu setká 38 procent žen. Šetření přitom zahrnovalo průzkum násilí jak fyzického, sexuálního, tak i psychického.“
Před soud a úřady se však dostane pouhý zlomek těchto případů. V současné době je podle Bronislavy Vargové obtížné odhadovat, zda počet případů domácího násilí má vzestupnou či sestupnou tendenci.
„Toto téma se teprve dostává do společenské diskuse a i první výzkumy, a to i ve světě, začínaly až v 70. letech minulého století, což znamená, že máme teprve třicetiletou historii toho, jak dlouho se problém mapuje.“
V České republice je tato doba ještě kratší, porovnávat dosud na-sbíraná data je proto obtížné. Podle Bronislavy Vargové debata o domácím násilí v ČR nabývá na síle, ovšem četné stereotypy o tomto problému nadále přetrvávají, například i v médiích:
„Velmi často dochází k tomu, že zodpovědnost za násilí bývá neustále kladena na oběť násilí. Právě ona bývá obviňována, že s tím nic nedělá, že si to nechá líbit a podobně. Málokdo se ale zeptá na to, jak je možné, že si pachatel dovolí se takto chovat a jak to, že není potrestán.“

Pavel Vondra, BBC