Poněkud naivní sonda do života česko-slovenských Romů

Od zářijového vydání prvotiny Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček, která přinesla autorovi vítězství v 10. ročníku soutěže Literární Cena Knižního klubu, uplynulo již pár měsíců. Někteří recenzenti na tento romský román v mnohých případech pěli chválu. Popravdě řečeno jsem nezaregistrovala jedinou negativní reakci.

Kupříkladu v časopisu Týden ze dne 26. září se Pavel Mandys v recenzi Balada o černé kůži vyjádřil následovně: „Tahle pozoruhodná kniha se také čte záviděníhodně snadno a rychle, hned v ní rozpoznáme spontánní výtrysk zadržovaného talentu, nekultivovaného, periferního, a přitom či prá-vě proto atraktivního pro čtenáře sváteční i zkušené. (…) Šmaus Romy nijak nešetří, bez okolků líčí jejich proradnosti a nenávist ke gádžům, siláctví, když je dobře, a zoufalství i hroucení se v krizích, prudké, hrdé i zbabělé povahy, je-jich násilnosti, chtíč, zatvrzelost, chamtivost a naproti tomu rodinnou soudržnost, přímočarost a svobodymilovnost. Po přečtení knihy Romům porozumíme o něco lépe, ale návod, jak s nimi poklidně žít v jednom domě, nenajdeme. (…) Děvčátko, rozdělej ohníček připomíná baladu až olbrachtovskou: nedávno podobným vyprávěcím stylem zazářila Květa Legátová. Tedy lapidární, naivní, vlastní krásou okouzlený jazyk plný slov jako bolavý, duše, černá kukadla, ale taky piča pojebaná a kurvy zlý: prostinké a dětinské se mísí s vulgaritami a romštinou (Šmaus s oblibou cituje romské písničky) – stejně jako se takto mísí jazyk všech těch Andrejků od šedesátých let až podnes.“
V anotaci ke knize na www.knizniweb.cz se zase můžeme dočíst: „Příběh o životní pouti Roma Andreje Dunky začíná v osadě na Poljaně, těsně vedle sovětské hranice, ale brzy se přesouvá na pražský Žižkov. Rodina posílá malého Andreje krást. Chlapec projde různými „asimilačními institucemi“, křižuje republiku vlakem, setkává se s lidmi... Jde o krásný, krutý, jedinečný i typický příběh – příběh o poválečné anabázi slovenských Romů do českých zemí. Autor v knize spojuje literární dovednost s poutavým vyprávěním a zřetelným sociálně-etickým posláním.“
Tyto dvě delší citace jsem vybrala záměrně – na kladech uvedených v anotaci i vyjmenovaných Pavlem Mandysem hodlám ilustrovat nejen přínos, kterým kniha v jistém ohledu je, ale zejména nedostatky a zkreslení, kterým se autor bohužel nevyhnul.
Jedná se o celkem poutavý příběh romské rodiny Dunkových, která byla nucena postupně opouštět svůj domov, romskou osadu na Poljaně kdesi na východě Slovenska, na území hraničícím s ukrajinskými, rusínskými i židovskými vesnicemi. Přesun různých členů širokého rodinného společenství, trvající zhruba od padesátých do devadesátých let minulého století, kniha retrospektivně zahajuje odchodem ústředního hrdiny, malého Andrejka Dunky – již v úvodu se čtenář dozvídá, že matka ho počala s manželovým bratrem, zlodějem okrádajícím cestující ve vlaku mezi Prahou a Košicemi. Biologický otec pak zhruba čtyřletého, manuálně velice „zručného“ synka (dokázal otce ve spánku okrást o zlaté hodinky a řetěz, což se předtím nikomu nepovedlo) odváží proti vůli matky do Prahy, kde ho ponechává na pospas již kdysi přesídlivším příbuzným.
Na 254 stranách sledujeme po-hnutý osud chlapce, který roste, dospívá a učí se znát nejen nízké rodinné sociální zázemí, v němž bují trestná činnost, alkoholismus a duševní i fyzické nemoci, ale i frustrující prostředí dětských do-movů, z něhož posléze utíká. Pře-devším však rodinné hodnoty, které se zdají být pro něj prioritou.
Andrej putuje s biologickým otcem ze Slovenska do Prahy, poté je umístěn do dětského domova v Kostelci, odtud utíká zpět na Slovensko, po čase se vrací za rodinou zpět do Prahy, ale je nucen jít hledat příbuzné do Plzně, kam se odstěhovali. Zde jeho strastiplná cesta pokračuje zahájením školní docházky, alkoholismem opatrov-nice – tety Idy, následným umístěním do dalšího dětského domova, návratem do Plzně za vyléčenou tetou, ukončením školní docházky, nastoupením do zaměstnání v pivovaru, zamilováním se do gádži Markétky, bitkou, při níž je Andrej kvůli vztahu s bílou dívkou napaden, a následným zabitím jednoho z útočníků v sebeobraně, odsouzením za vraždu, Andrejovým pominutím se a umístěním do psychiatrické léčebny, jeho propuštěním a návratem za příbuznými do Plzně, jeho rozčarováním ze stavu věcí a rodinných vztahů, odjezdem do klidného prostředí jeho domova na Slovensku, společným životem se svou sestřenicí Anetkou, narozením jejich dcery, násilným úmrtím Anetky rukou nepřátelských vesničanů a návratem do Plzně, kde Andrej svěřuje nemocnou dceru do péče zdravotníků a sám odchází neznámo kam.
Není pochyb o tom, že lidský osud je schopen pojmout mnohé hříčky – pravděpodobně i výčet všech událostí, které provázejí Andreje od narození až do jeho konce. V autorově podání však takový příběh působí zdlouhavě a jaksi vyumělkovaně, až přehnaně. V kombinaci se stylem, který zavání mnohými slovními klišé a imitacemi Ivana Olbrachta (příběh se rovněž až nápadně podobá osudu hlavního hrdiny česko-německého koprodukčního filmu Král zlodějů), pak výsledně působí jako kýč, tedy v rozporu s tvrze-ním uvedeným v anotaci: „Autor v knize spojuje literární dovednost s poutavým vyprávěním a zřetelným sociálně-etickým posláním.“ Autorův literární projev neodpovídá ani následujícímu postřehu z pera Pavla Mandyse: „(…) hned v ní rozpoznáme spontánní výtrysk zadržovaného talentu, nekultivovaného, periferního, a přitom či právě proto atraktivního pro čtenáře sváteční i zkušené.“ Kniha svou tendencí opakovat se, a to nejen stylisticky, ale i dějově, začne bohužel po chvíli čtení nudit. Užití romského jazyka coby prostředku autentičnosti je v dnešní české literární tvorbě „hlavního proudu“ dosti ojedinělým jevem. Je proto potřeba ocenit alespoň tento autorův přínos většinovému čtenáři osobně neseznámenému s daným tématem a skutečným kontextem tohoto fiktivního příběhu. Zasvěcenější čtenář si však všimne jakéhosi dosti zjednodušeného pohledu i na tuto stránku života Romů – slovník protagonistů je notně zúžen, tedy především na pouhá oslovení, pořekadla, nadávky a vulgarismy; i auto-rův jazykový projev v češtině je poznamenán mnohými jazykovými klišé, opakováním synonym (čarodějnice, bosorka, stryga; peníze, peňážky, lováčky), přehna-ným smyslem pro detail při popisu prostředí či v přirovnáních, přehnaným používáním zdrobnělin (housličky jajkaly, soplánek, gandžínci, cikánek…), jakousi kýčovitostí při líčení milostných scén, které se svou jednoduchostí a patosem podobají spíše výjevům z červené knihovny. Romský folklor, kterého posílení jeho autentičnosti, vykazuje podobné zjednodušující tendence – čtenář nabude dojmu, že ústřední písní Romů je Joj mamo.
Romové, ale kteří Romové? Autor Romy možná nechtěně hází do jednoho pytle. Výše vyjmenované nedostatky mají za následek dosti znatelné charakterové zploštění postav. Čtenář se nedozví, z jaké tradice tito lidé pocházejí, jakým kulturním bohatstvím (kromě muzikantství a koňského handlířství) oplývají, jakým životním řádem se vlastně řídí, jakým dialektem romštiny vůbec hovoří a proč – toto vše zůstává nezodpovězeno. Místo toho se čtenář dozvídá, že Andrej spí se svou sestřenicí, kterou považuje za sestřičku, že Romové s oblibou močí nepřátelům na dveře...
Ale koho autor takto líčí? Vždyť takový popis by seděl prakticky na jakékoliv lidské společenství bez rozdílu národnosti! Proč se autor rozhodnul popsat především negativní stránku věci, která je tolik vzdálená životům skutečných Romů z masa a kostí?
Navzdory všem těmto hrubým nedostatkům a zkreslením je třeba říct, že autorovi se podařilo dosáhnout jedné velice důležité věci - na pozadí překotného běhu společenských událostí a změn ukázal totiž čtenáři rozpad tradičních rodinných společenstev a rodiny jako takové. Takto vykořenění lidé, které události mnohdy násilně vytrhly z jejich domovů, jež obývali po desítky i stovky let, nestačí tempu doby, ať už se jedná o politické, hospodářské, společenské či institucionální změny – většinová společnost pak na ně pohlíží jako na nepřizpůsobivé asociály. Vždyť kolik Romů zůstalo bez českého či slovenského občanství po rozdělení federace a jakým formálním problémům musí čelit! Jen pouhá kartička pojišťovny nebo trvalé bydliště mohou člověku změnit život naprosto od základu.

Jana Kabeláčová

(Martin Šmaus, Děvčátko, rozdělej ohníček / Na cikňi na bari, čarav tro voďori, Knižní klub, 2005)