Přestože v našem právním řádu jsou zavedeny normy, které mají občany chránit před rasovou diskriminací ve všech oblastech života, v praxi je situace taková, že Romům nejsou nic platné. Přijetím Směrnice Rady Evropské unie ze dne 29. června 2000 se také u nás „zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ“.

Tato směrnice spolu s mnoha dalšími významnými mezinárodními smlouvami by měla kromě jiných Romům pomáhat, aby se bránili proti rasové diskriminaci. Jenže to není tak jednoduché, a tisíce Romů mohou z vlastní zkušenosti potvrdit, že v České republice jsou rasovou diskriminací postihovaní stejně jako dříve. O jejich tragické nezaměstnanosti se mluví od počátku listopadové revoluce a nic se nemění. Víc než 80 % romské populace v produktivním věku zůstává bez práce a tisíce romských rodin závisí na sociální pomoci státu, která jim zajišťuje pouhou holou existenci.
Abych se osobně přesvědčil, jak to vypadá, když se mladá Romka uchází o zaměstnání, požádal jsem známou Helenu, zda bych ji mohl doprovázet při hledání práce. Nebylo to jednoduché. Když jsem řekl, že jdu jako její doprovod, do některých firem nás nechtěli pustit. Vyřešil jsem to tím, že jsem šel také shánět práci. Během půl roku jsem se hlásil na inzeráty, které nabízely práci doma, navštívil jsem domácí i zahraniční firmy, ale nikde jsem neuspěl. Poznal jsem však, že jednání s romskými žadateli se vedou zcela jinak než kdysi. Vulgární projevy rasismu se již nepoužívají. S žadateli o zaměstnání jednají lidé, kteří jsou vyškolení k tomu, aby nevznikl důvod ke stížnosti na nerovné zacházení. Jsou to profesionálové, kteří s chladnou zdvořilostí vysvětlí požadavky firmy, předají uchazeči dotazník a záležitost uzavřou sdělením, že v případě potřeby jej kontaktují. Žadatel o zaměstnání se ani nedozví, že byl odmítnut, protože jej nikdo nekontaktuje. Firmy, zejména zahraniční, si takto vypracovaly systém ochrany před nařčením z nerovného zacházení či diskriminace ze strany uchazečů o zaměstnání, zejména „nežádoucích“ Romů.
Máme antidiskriminační legislativu, přejímáme do právního řádu mezinárodní závazky k odstranění všech forem rasové diskriminace, Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod nám zaručuje rovné postavení, ale na vlastní kůži jsem poznal jaké to je, když se „cikán“ snaží získat práci v této zemi. Helena je mladé, zdravé a schopné děvče. Chce pracovat, chce žít lidsky důstojný život, který si chce zajistit vlastními silami. Protože je „cikánka“, její šance jsou minimální i přesto, že existuje Směrnice Rady Evropské unie o rovném zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.

Dezider Giňa