Nedělní večery na ČT2 patří již několik týdnů Manželským etudám, cyklu dokumentárních filmů Heleny Třeštíkové. Jednotlivé části sestávají ze dvou dílů, které jsou filmovými portréty ve dvou různých časových rovinách. Divák je nejprve v dokumentu z doby před dvaceti lety seznámen s novomanželským párem a následně je svědkem životních osudů jednotlivých protagonistů v současnosti, ať už spolu zůstali, nebo se rozvedli.

Nehodlám se zabývat kvalitou, morálností či autentičností dokumentárního cyklu. Chtěla bych se však zmínit o dílu odvysílaném poslední lednovou neděli. Životní příběh protagonistky je jednou velkou depresí: neúspěch v partnerských vztazích a osobní neštěstí, které vystupuje v popředí v prvním dokumentu, je následně přenášeno na děti (starší dcera byla údajně pohlavně zneužívána, mladší syn zas trpí mozkovou dysfunkcí). V druhé části, ze současnosti, je patrné, že matka zůstala s oběma dětmi sama, má problém najít si partnera. Z toho se odvíjí materiální nouze včetně odsunutí všech členů rodiny na okraj společnosti ve všech ohledech. Rodina trpí nedostatkem materiálních a finančních prostředků nejen proto, že matka je samoživitelka, ale i proto, že jisté rodinné vzorce se opakují a děti jsou stejně „neúspěšné“ jako jejich matka. Dcera, vyučená zahradnice, putuje mezi úřadem práce, pohovory a přechodnými zaměstnáními, z nichž je posléze vyhozena. Tento začarovaný kruh zdánlivě nikdy nekončí – dokonce ani ve chvíli, kdy se matka dozvídá, že ji nalezli mrtvou u vlakové trati. Jako by se jednalo o „logické“ a „pochopitelné“ vyústění celoživotního skepticismu, neúspěchu a neštěstí.
Napadla mne ale jedna věc dosavadní dokumenty v rámci projektu Heleny Třeštíkové se zaměřili pouze na jednu část české společnosti, respektive na několik tříd jednoho jejího segmentu. Nevšimla jsem si žádného „etnického“ vybočení. A pokud není tato série pouhým pasivním gestem zobrazujícím i lidi na společenském dně, ale má v divákovi stimulovat také aktivní postoj k české společnosti, lépe řečeno jeho zapojení do ní, jak by asi reagoval na příběh lidí na společenském okraji, který se nalézá ještě o něco dál? Na příběh společensky vyloučených Romů či příslušníků jiných menšin, kteří mnohdy osobně a profesionálně doplácejí na hluboce zakořeněné předsudky české společnosti.

Jana Kabeláčová