Přesně před rokem, 29. ledna 2005, se sjednotila česká krajní pravice pod vedením Národní strany (NS), která na sebe v tuto dobu upozorňuje nechutnou kauzou kolem památníku v Letech. (viz reportáž z místa) Od té doby se mnoho věcí změnilo, proto bych chtěl ve zkratce shrnout vývoj na oficiální krajně pravičácké scéně za poslední rok. Je vskutku o čem psát, protože žabomyší války jednotlivých partají a skupinek jsou vskutku úsměvné.

Onoho památného 29. ledna bylo ujednáno spojení pěti neparlamentních (polo)fašistických, resp. tedy vlasteneckých stran pod vedením zmiňované Národní strany. Jednalo se o: Republikáni Miroslava Sládka (RMS), Národní sjednocení (NsJ), Dělnická strana (DS) a České hnutí za národní jednotu. K vytvořené koalici se nakonec nepřidali zástupci Cibulkova Pravého bloku, Simkaničovy České pravice ani oslovení neonacisté z Pravé alternativy.
Na setkání byl vybrán do pozice volebního lídra známý ultrapravičák Jan Skácel a odsouhlasen obecný politický program, který má být postaven na základě „obhajoby národních zájmů ČR a tradičních hodnot“.
Tento nacionalistický slepenec se však naštěstí příliš dlouho neudržel pohromadě, a tak nejprve v květnu 2005 odchází Dělnická strana (podobnost s názvem Hitlerovy NSDAP, která se původně jmenovala Německá dělnická strana je samozřejmě čistě náhodná) a posléze v červnu klerofašisté z Národního sjednocení (jistě si pamatujete děkovný dopis prezidenta Klause tomuto uskupení).

Národní strana (NS)
Již v roce 1996 se stranu pokusili (neúspěšně) založit členové fašistického Národního frontu castistů (NFC) Jaroslav Janovec, Radek Oberstein, Tomáš Svoboda a Bohumil Mátl. Na jejich snahu navázala o čtyři roky později skupina okolo sdružení Vlast (vlast.cz), ve které byli zastoupeni například předseda klerofašistické Vlastenecké ligy (VL) Luděk Martinovský, předseda neofašistické Vlastenecké fronty z roku 1997 Miroslav Knapovský nebo Pavel Sibřina z NFC.
Strana se snažila plně využít prostor uvolněný odchodem Sládkových republikánů ze scény a nabízela se jako zastřešující formace pro ostatní ultrapravičácké strany, které se v její terminologii označují jako „pronárodní“. NS měla neustále potíže se svou registrací, ale po mnoha marných pokusech jí nakonec Nejvyšší soud dal za pravdu a ministerstvo vnitra uznalo registraci NS v roce 2002.
Podle své předsedkyně Petry Edelmannové je NS pravicová strana s národoveckým a korporativním programem, vymezující se proti neomarxistické špíně a anarchizujícímu liberalismu. Otevřeně se staví proti imigraci a multikulturalismu. Z úst představitelů NS zazněla vícekrát slova o zvýhodňování nepřizpůsobivého cikánského etnika. Ing. Eliáš se na stránkách NS například vyjádřil k odškodňování Romů za válečná utrpení takto: „ Obávám se, abychom se nedočkali toho, že jedinou pracovní náplní našich Cikánů bude obdoba židovského průmyslu holocaustu… K žádosti o statisícová odškodnění českých Cikánů českou vládou za válečná utrpení, tedy za „nutnost skrývat se během okupace“, je zapotřebí pouze a jen dvou občanů, kteří tuto skutečnost podpoří „čestným prohlášením“. Nerad bych zde pochyboval o cikánské cti, všichni víme, jak to s těmi našimi Cikány chodí.“
NS ve svém programu odmítá prvky totalitních ideologií a hodlá být zárukou demokracie v naší zemi. (Zajímavé, že vždy ti největší autoritáři mívají plná ústa svobody a demokracie.) V ekonomice hodlá NS dokončit privatizaci a zastavit výprodej českého majetku do zahraničí. Její nacionalistický program je logicky ostře proti imigraci a to včetně zpřísnění podmínek v utečeneckých táborech. V bezpečnostní oblasti hodlá NS prosazovat tvrdou politiku proti kriminalitě, tvrdší podmínky ve věznicích, zákaz prostituce a propagace pornografie, vystoupení z NATO a kromě profesionální armády chce NS vytvořit jakousi „vlasteneckou domobranu“. (Čí zájmy a jakým způsobem by tato domobrana prosazovala není těžké domyslet myšlenka nepříliš originální, takováto „domobrana“ se před pár desetiletími u našich západních sousedů nazývala SA.) Na mezinárodní úrovni udržuje NS přátelské kontakty s fašistickými stranami v celé Evropě. Jde například o belgický Vlámský blok, který byl loni zakázán (vzápětí se přejmenoval na Vlámský zájem a pokračuje v šíření nahnědlých myšlenek dál) nebo Britskou národní stranu (BNP), v jejíchž řadách působí množství rasistických rváčů.
V současnosti se snaží NS tvářit jako seriózní politická strana, což ji přivádí do sporů s militantními násilníky ze skinheadské subkultury, kteří mají na parlamentní cestu k moci jiný názor. Díky tomu má potenciál oslovit nespokojené pravičácké voliče – hlavně odpadlíky od ODS. Její hlavní cílová skupina je však zhruba 10 procent rasistických autoritářů, o kterých nebylo po zmizení Sládka slyšet. To ale nic nemění na faktu, že v naší společnosti bohužel existují.
Nejdůležitější osobou NS je nepochybně Pavel Sedláček, který prosadil na předsednický post svoji loutku Edelmannovou. Tento nepřehlédnutelný národovec se již několik let snaží vystupovat jako sjednotitel tuzemské krajní pravice a je ochoten se spojit i s neonacisty z Národního odporu. Další zajímavou postavou je volební lídr NS Jan Skácel, dlouholetý fašistický aktivista. Byl členem mnoha známých i méně známých skupin a organizací včetně Vlastenecké fronty.
Přestože je národovecké hnutí v současné ČR v krizi, není mnoho důvodů k radosti. Máme nacionalisticky laděného prezidenta, kterému není ultrapravice příliš proti srsti, a jednu ze dvou nejsilnějších politických stran, která s ultrapravičáckými myšlenkami otevřeně koketuje.
Shodou okolností se před několika dny provalila aféra se spoluprací některých místních organizací ODS v Praze a polofašistických mládežnických organizací. Je paradoxní, že děláme fašistům reklamu (i když negativní) také v našich novinách, ale jednak se neobávám, že by je kdokoli z našich čtenářů chtěl volit, a také myslím, že je třeba na jejich nebezpečí neustále upozorňovat.
Fašismus totiž není nějaká abstraktní hrozba z učebnic dějepisu a černobílých dokumentů v televizi. Je to součást naší dnešní reality, se kterou je třeba bojovat nejenom pasivní resistencí. Protože: Nejdřív přišli pro Židy a já nic neudělal, protože jsem nebyl Žid, pak přišli pro Romy a já nic neudělal, protože jsem nebyl Rom, pak přišli pro odboráře a já nic neudělal, protože jsem nebyl odborář, pak přišli pro mě a už nebyl nikdo, kdo by se mě zastal. Začalo to vlastenectvím a skončilo holocaustem. Zastavme fašisty!

Otto Wolf
autor je student politologie