Důvěra je a vždy byla těžce vydobytým zbožím, nedává se zadarmo. Společnost vždycky vymýšlela různé testy jak zjistit, kdo je „přítel, nebo nepřítel“. Znáte například původ salutování? Proč pravá ruka k čelu? Pochází ze středověku, kdy ozbrojenci zdvíhali hledí volnou pravou rukou, aby ukázali, kdo jsou a že nemají zbraň.
A děláme to stále. Když se zdravíme, potřásáme si pravou rukou a hledíme si do očí. Ať už tedy šlo o to ukázat tvář nebo znát heslo, na to, aby byla nějaká osoba přijata do našeho středu, se musela při prvním setkání nějak prokázat, dát najevo, kdo je a jak se k nám hodlá chovat.
Proto se vám také představuji v úvodním rozhovoru Jany Kabeláčové. Je to moje verbální „potřesení rukou“.

Laco Trnčík

Laco Trnčík má 46 let. Narodil se ve slovenském Lučenci a vystudoval Střední pedagogickou školu v Turčianských Teplicích. V letech 1998 až 2003 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na Katedře sociální práce u Jiřiny Šiklové. V rámci bakalářské zkoušky uskutečnil kvalitativní výzkum na téma Postoj Romů v OrlovéPorubě k vzdělání a následný vliv na trhu práce. Je romským aktivistou, který by se o své zkušenosti s čtenáři rád podělil prostřednictvím Romano hangos.

Jaké bylo vaše dětství?
Vyrůstal jsem v neúplné romské rodině. Babička byla věštkyně a lidová léčitelka. Naučila mne čistotě, každý večer se modlit, chodit do kostela v neděli na malou mši. Voněla mlékem. Pak jsem žil v romské osadě Vrbina a následně v dětských domovech se statutem chovance až do devatenácti let.

Mluvíte doma či s blízkými romským jazykem?
Plynule romsky mluvit neumím, všemu ovšem rozumím. To mi zůstalo z dětství. Oženil jsem se s Češkou z Orlové, kam jsem na začátku devadesátých let přijel ze Slovenska za prací. Mimo jiné jsem pak odpracoval patnáct let jako horník v hlubinném Dole Doubrava na Karvinsku.

Setkal jste se s rasismem či s diskriminací?
Jednou mne nechtěli obsloužit v restauraci Horník na starém autobusovém stanovišti v Karviné. Číšník mi tvrdil, že je to příkaz vedoucího. V minulosti se tam prý stal nějaký incident.

Proč považujete romský tisk za důležitý?
Romský tisk jednak informuje formou zpráv, komentářů a kauz cílovou skupinu Romů o společenském dění. Tím má vliv na jejich uvědomování si sebe sama, reflexi, sounáležitost a místo, kam jedinec či skupina patří. Romové se teprve formují jako menšinový národnostní subjekt. Jejich vlastní tisk jim umožní nejen získat více informací zaměřených na jejich vlastní problematiku, ale i vytvořit si skupinu vlastních novinářů, tříbit názory, jazyk. Každý národ začínal právě tím, že si vytvořil národní tisk. Čechům je vydával již před 160 lety Karel Havlíček, a ještě dříve Kramerius.

Co byste chtěl vzkázat čtenářům Romano hangos prostřednictvím svých článků?
Mám jedinou prosbu: kupujte a čtěte tento čtrnáctideník a doporučujte ho svým dětem, příbuzným. Co jiného nás má spojovat, když ne náš vlastní tisk? A předplácejme si ho. Spoléhat jen na státní dotace nejde, neboť to, že si ho sami platíme, je nejlepším důkazem, že nám na něm záleží.

Jana Kabeláčová