Pokračování rozhovoru s paní Barborou
Takže Vaši rodiče dělali pak takovou „dobrovolnou“ práci, že pomáhali těm nemocným u Vás doma. Němci nad tím dohlíželi a nechali je?
Nechali. A znásilňovali na půdě ženský.

To jste zažila? To jste viděla?
No to víš, že jo. To víš, že jo.

Ale na Vás si nikdo nedovolil.
Ne, protože mě…, já jsem byla malá, maminka mi ještě zavázala okolo pusy šátek, … nám zavázala a tak. Moje sestry schovávali, byly malý a tak se schovávaly.

Kde jste se schovávali?
Do lesa, do takového tmavýho lesa, keby (kdyby) jsi viděla!

A tam jste byly samy? Maminka…
Ano tam jsme byly, aji maminka s náma šla.

Byly jste pořád tam, celou tu dobu.
Ano. Byly jsme a potom otec, co si pamatuju já, pak pomáhal Židům, jak zabíjeli prasata krávy, jo, a přišli gardisti, anebo co to bylo, to si pamatuju, že nás taky sebrali a dali nám hvězdy.

Oni si Vás spletli se Židy?
No, vzali nás. No, ale potom lidi, všichni, že se zastávali, … že tam děláme a pomáháme a to… to si pamatuju, jak dneska. A ještě jsme zachránili jednoho Žida! Bydlí… už bude mrtvý, v Praze. To už je mrtvý.

Na Slovensku jste tedy měli vztahy s okolním obyvatelstvem poměrně dobré?
Ano, ano. A za jedno, oni ty gádže, my jsme moc… jako s Romama se moc tak nestýkali, víš, ale gádže, bo moja maminka chodila pomáhat a já taky. Dneska to ví aji můj syn a všechny, já jim to říkám, jaký jsem měla život. To víš, že jo. Abo byl tyfus, víš, co to bylo po válce tyfus? Dohola vostříhaný. A moja maminka akorát rodila.

Rodila? V té době, když byla válka, narodil se někdo ze sourozenců?
Ne, ve válce ne. Po válce ano.

A kolik bylo mamince, když se jí narodilo poslední dítě?
Počkej, počkej válka byla, Ježíš... Počkej, poslední byla Margita. Mohlo jí být padesát.

Mamince bylo padesát, když se jí narodila Margita.
Margita. Ta je mrtvá už. Ještě tady byla čoveče (člověče). Tak dva roky… ještě tady byla za mnú a šla, že jí bolí strašně hlava a ruka. A za měsíc... Akorát jsem šla do lázní.

Po válce jste se přestěhovali do Ostravy?
Jo.

A v Ostravě jste dostali nějaký byt?
Jo, měli jsme, měli jsme byt v Ostravě. Ano dostali. Státní jsem dostali byt. Bydleli jsme tam.

Kdo zůstal na Slovensku?
Hana v Levoči zůstala, Helena na Hájku zůstala, ta zůstala na Slovensku, ale oni vodešli do Krnova, ta sestra nejstarší, a Hana byla nejstarší a ony dvě, ony byly do roka dvě. No, a potom můj brácha, ten do Třinca.

Vaše sestry si vzaly Romy?
Normálně, Romy si vzaly. Jenom já…, ale vzala jsem si podruhý.

V Ostravě Váš tatínek dělal, dostal nějakou práci, pracoval v nějaké fabrice?
Ano, dělal, dělal v Fotochemě, to tam papíry mlelo a to já jsem dělala tam.

Maminka byla v domácnosti?
Maminka v životě na prácu nemákla.

Byla v domácnosti.
Kdepak moja matka! Ta byla ještě chudší, měla sedm sukní na sebe, moja mama. Kdepak. O domácnost, všechno a ještě dělala… pro gádžovky dělat a toto, aby donesla múku a chleba a takový věci. Já to řeknu. Kupovala pytle bílý od múky a z toho nám šila kombinačky.

Takže jste si takhle spravovali oděv…
No, a co jsme dostali. To já zase si vzpomínám dobře. A vždycky gádžovky říkávaly mojej mamince. Jí říkaly „Čuvajko“, víš. A ona se jmenovala Marie. Víš, říkavaly jí, „já ti říkám Čuvajko, že tvoje dcera v životě si cigána nevezme. To je vidět, že doopravdy, že ona mezi cigánama aji nepatří, aji tu krev jak keby neměla“. No, to normálně ony furt říkávaly aji našemu tatovi. A můj tata byl vzteklý teda a můj tata mlátil děcka taky, ale na mě ruku v životě nepoložil! Ne!

(pokračování příště)