Jak se stát misionářem

Při mých toulkách republikou za různými reportážemi jsem vloni dvakrát navštívila sever Moravy – Bohumín. Jsem zvídavá a vždy se poptávám po zajímavých lidech, kteří dělají něco pro Romy. „Můj kamarád, on je vlachiko Roma, vás může seznámit se dvěma bratry, co dřív fandili skinům, nenáviděli Romy, a teď se z nich stali misionáři právě mezi Romy, chcete?“ nabídnul mi tatínek Nikolky Gáborové, která se umístila na třetím místě na Miss Roma v Praze. Samozřejmě jsem se nehodlala vzdát tak lákavé nabídky, jenom mě zajímalo, v jaké církvi jsou. „Nevím, jak se ta církev jmenuje, oni pořád za každým slovem říkají Halelujah! Jsou pořád nadšení a ten můj kamarád, olašský Rom, a řada dalších, tam začali chodit s rodinami a strašně je to změnilo. Místo do hospody teď chodí na procházky se svými ženami a s kočárky. Nepijí, nekouří. Hodně se jim změnil život.“

Víra je dar ukrytý v nás

Jednoho nedělního rána jsem se tedy vypravila do Bohumína na bohoslužby Apoštolské církve, které se pravidelně konají každou neděli v místním kulturním domě. Tam jsem se měla setkat s bratry Petrem a Pavlem Mikulčíkovými. Sál kulturního domu, který jednou týdně slouží jako modlitebna, se pomalu plnil lidmi. V popředí stáli dva muzikanti se zpěvačkou a zpívali rytmické písně, v nichž oslavovali Boha. Přicházející Romové i Neromové se mezi sebou přátelsky vítali, vládla tam velmi srdečná a příjemná atmosféra. Hned jsem se zajímala o bratry Mikulčíkovy, ale neměla jsem už možnost pozdravit se s nimi, protože bohoslužba právě začínala. Slova se ujal menší podsaditý muž, pochopila jsem, že je to místní kazatel, pastor křesťanského sboru Tadeusz Gaura. „To, co se zrodilo z Boha, je víra, která přemáhá svět, vítězí nad světem. Bůh neprohrává. Víra je víc než emoce, myšlení. Je to dar ukrytý hluboko v nás. Chvalme Pána.“
Celé společenství zpívá za doprovodu hudební skupiny oslavné písně, někteří věřící tleskají do rytmu. Romové, jejichž cit pro hudbu je velmi výrazný, se začínají pohupovat a po chvilce tančí a po nich se roztančí celý sál. Vládne radostná, uvolněná nálada. Oslavné písně vystřídají děkovné modlitby. Lidé v sálu se ztiší. Pastor se opět ujímá slova a káže: „Často žijeme v naději, že se v budoucnu něco naplní, ale žít ve víře znamená vědět, že to tak opravdu bude. Znáte Písma, ale neznáte moc Boží, říkal Kristus. Kde je víra, je i Boží moc. Sílu naší víry poznáme až v krizi. Když nic nemáš, uč se žít z víry. Můžeš být radostný a šťastný, i když nic nemáš.“ Začínám chápat, že na tato povzbuzující slova reagují nadšeně právě Romové, kteří žijí trvale v nouzi, protože nemají šanci sehnat práci.

Ještě před několika lety Romy nenáviděli

Potají jsem svou pozornost zaměřila na oba bratry. Při chválách měli zdvižené ruce, jakoby chtěli, aby se chvály nesly rovnou k nebesům. Oči měli zavřené, snad aby je nic z okolního světa nerozptylovalo. Blížilo se vyvrcholení nedělní pobožnosti: Večeře Páně. V katolické církvi se tomu říká svaté přijímání. V Apoštolské církvi se podává chléb a víno a Večeři Páně vysluhují zpravidla starší vážení členové sboru. Byla jsem překvapená, že Večeři Páně vysluhovali bratři Mikulčíkovi. Věřící se postavili do řady a oni jim podávali chléb a víno. Přicházeli Romové, někteří se s bratry objali a navzájem si přáli hojnost Božího požehnání. Bylo v tom až něco magického. Vždyť ještě před několika lety Romy nenáviděli a sympatizovali s těmi, kteří chtějí naši společnost „očistit od nečistých ras“ a dnes se s nimi objímají! Co se s nimi stalo, že tak změnili své životní postoje?

Oko za oko, zub za zub

Po skončení bohoslužeb jsem bratry požádala o rozhovor. „Vyrůstali jsme v jedné bohumínské čtvrti, Cingrovce, kde žilo hodně Romů. Tenkrát jsme se s nimi hodně často rvali. Jich bylo víc a my od nich často dostávali nakládačku,“ říká Pavel Mikulčík. „Šli jsme třeba do kina, oni nás přepadli, vzali nám peníze a bylo po kině. Vrátili jsme se domů zbití a orvaní. Žalovali jsme tátovi, ale ten byl na nás tvrdý, řekl, že se musíme naučit bránit. Neměl rád žalování. Chtěl, abychom vše vraceli podle životní filozofie oko za oko, zub za zub. Tak jsme se celé dětství rvali s romskými kluky a vybudovali si v sobě obrovskou nenávist vůči Romům. V dospívání a posléze v dospělosti jsme žili jenom rvačkami. Od rvaček nebylo daleko ke drogám a tím pádem i upadnutí do podsvětí. V roce 1990 jsme si otevřeli diskotéku Rio Bar, kde se distribuovaly drogy a scházeli se lidé z bohumínského podsvětí. Peněz bylo dost, mohl jsem si koupit vše, po čem mé srdce zatoužilo. Drogy mě ale strhávaly stále níž a níž. Nedokázal jsem se z ničeho radovat. Věděl jsem, že už lítám v silné drogové závislosti a nemohl jsem z toho ven. Dokonce jsem chtěl spáchat sebevraždu, tak silné to bylo. Přestalo mi záležet na životě. Začal jsem se věnovat adrenalinovým sportům, čím více nebezpečí hrozilo, tím víc mě to lákalo,“ vypravuje Pavel a ukazuje mi ruce, které má plné tetování. „Touto drogovou závislostí bylo nejvíce postiženo mé manželství,“ pokračuje ve vyprávění. „Máme jednu dceru. Manželka byla zoufalá, chystala se ode mne i s ní odejít. Já byl také zoufalý. Chtěl jsem s drogami přestat, ale nešlo to. Začal jsem volat k Bohu, ale nevěděl jsem, k jakému Bohu vlastně volám. Je jich tolik, Buddha, Krišna, Jehova…“

Odpusť, mám tě rád

„A co Ježíš?“ napovídám. „Ježíš Kristus mi byl proti srsti. Když kdosi přišel s Ježíšem, nemohl jsem to slyšet. Stoupenci Ježíše Krista, křesťané, mi připadali takoví neprůbojní, pobledlí, nemocní. To bylo v době, kdy Rio Bar už padl a já jsem se vrátil ke svému původnímu oboru, v němž jsem se vyučil, k malování pokojů. Jednou jsem maloval u jedné paní, bylo jí asi padesát let. Teď je šéfkou kultury v Bohumíně. Bylo v ní něco, co mě nesmírně zaujalo. Vyzařovala z ní taková zvláštní radost, celou ji omladila. Mě to fascinovalo. Začala mi vyprávět o zdroji své radosti, o víře v Ježíše Krista, zvěstovala mi evangelium. Říkala mi, že musím vyznat své hříchy, chcili být šťastný. Mně se moc nechtělo, ale nakonec jsem ji poslechl, padl jsem na kolena a v modlitbě se vyznal ze svých hříchů. Uvěřil jsem v Ježíše Krista a můj život se díky působení Ducha svatého od základu změnil. Touha po drogách postupně slábla až postupně vymizela docela. Moje žena byla zpočátku vůči té změně skeptická, ale po čase poznala, že to myslím vážně. Neušlo jí, že jsem přestal chodit do hospody a každou neděli jsem si chystal sváteční oblečení na bohoslužby. Dokázal jsem jí říct odpusť, mám tě rád. Vírou v Boha jsem se začal měnit. Manželka potom také uvěřila. Vše se v mém životě od základu změnilo. Zpočátku jsem měl strach opustit ten svůj starý svět, ve kterém jsem se předtím pohyboval. Měli jsme v gangu pár lumpů. Bál jsem se, jak budou na mé rozhodnutí změnit svůj život reagovat. Nejvíc jsem se bál, že nevydělám peníze. Z prodeje drog jsem měl vždycky pěkný balík. Bál jsem se, co bude dál. Pak jsem ale všechny obavy vložil do božích rukou. Otevřel jsem mu své srdce a začal ho chválit na modlitbách i zpěvem a nutilo mě to vyprávět všem o zázraku, který se mi stal.“

Žil jsem v podsvětí

„A co je hlavní, začal svou misijní činnost u mě,“ vpadává do Pavlova vyprávění Petr. „Jako správný bratr jsem se musel o tu radost podělit, ne?“ směje se Pavel. „Mne ke Kristu přivedl Pavel, halelujah!“ pokračuje Petr. „Celý rok za mnou chodil a kázal mi evangelium. Vždycky jsme se uchýlili do naší kůlny. Já tehdy ještě hodně kouřil, a doma jsem nesměl, takže všechny naše životně důležité rozhovory se odehrávaly v kůlně. Občas se mi stalo, že jsem na něj dostal hrozný vztek, když začal vyprávět o Ježíši a pořád do mě hučel, ať také uvěřím. Kolikrát jsem mu řekl, ať vypadne i s tím svým Ježíšem nebo ho nakopu do p… Ty naše hádky byly hrozné. Jednou v pátek za mnou brácha zase přišel, v ruce měl jako vždy Bibli a ještě jednu knížku. Od nějakého Ericksona. Jmenovala se Žil jsem v podsvětí. Ta knížka se mě velice dotkla, protože v ní autor popisoval svůj osud, který se podobal mému. Pak jsem si otevřel bibli a začal číst část Matoušova evangelia, v níž se píše o ptácích, kteří nesejou ani nežnou, a přesto se o ně Bůh postará. Já byl totiž už trochu nalomený těmi bratrovými řečmi o Bohu a víře. Bál jsem se ale změny z podobných důvodů jako on. Totiž o to, že bych musel opustit starý způsob života, a tím i docela slušné peníze. Když jsem četl to evangelium o ptácích, řekl jsem si, ať se tedy o mě Bůh postará. V ten moment se mě to dotklo tak, že jsem začal vnitřně prožívat něco, co jsem předtím ještě nikdy nezažil. Všechno ve mně začalo vibrovat. Byl to takový zvláštní prožitek. Šel jsem hned k telefonu a volám bráchovi: Brácho, já asi uvěřil v Krista. Hned chtěl vědět, kde jsem. Já právě tankoval benzín. On za mnou hned přijel a začal se se mnou modlit a byli jsme oba naplněni takovou radostí, že jsme tam začali tančit jako blázni. Příští den uvěřila i moje manželka a tančili a radovali jsme se všichni spolu, halelujah!“ vzpomíná Petr a oči mu září při té vzpomínce radostí.

Správný křesťan pracuje

„Začali jsme spolu chodit do sboru na bohoslužby. Uvědomovali jsme si, jak hříšný život jsme předtím vedli. Přestali jsme kouřit a hned se nám líp dýchalo! Byli jsme na sociální podpoře. Jednou k nám přišla ráno na návštěvu jedna sestra ze sboru a zjistila, že ještě spím a hned mě napomenula, že správný křesťan pracuje. Já jsem sice vyučený truhlář, ale práci jsem nemohl sehnat, tak jsem se přihlásil na veřejně prospěšné práce, kde převážnou většinu spolupracovníků tvořili Romové. Romové, které jsem předtím tolik nenáviděl! Jenomže mé srdce i myšlení bylo jiné. Už jsem věděl, že před Boží tváří jsme všichni boží děti a že nás Bůh miluje všechny stejně. Začal jsem Romům vyprávět evangelium. Mnozí hned uvěřili. Po čase jsme měli ve sboru křest. Pokřtili jsme 33 nových lidí, z nichž bylo nejvíc Romů.“
Přerušuji Petrovo vyprávění: „Co to znamená evangelizovat? Jak jste to dělal?“ „Jednoduše,“ odpovídá. „V první řadě jsem Romům řekl, že Ježíš Kristus žije a že je miluje. A oni si hned začali stěžovat na nedostatek peněz. Na to jsem měl také odpověď. Poradil jsem jim, aby přestali kouřit a pít a uvidí, kolik peněz ušetří. A ono to zabralo. Postupně začalo přibývat stále více a více Romů. Převážně olašských. V Bohumíně nastalo velké duchovní probuzení. Všichni jsme tehdy pracovali u popelářů. Kdybychom byli nějací slušňáci, asi by nás nepřijali. Teď jsou našimi bratry v Kristu a máme se rádi. Není to zázrak? Halelujah!“

Nejtěžší zkouška

Musím souhlasit, že v dnešní době tolik poznamenané rasismem to zázrak opravdu je. Zajímám se, jak se vyvíjely vztahy bratrů Mikulčíkových s bohumínskými skiny. Petr se usměje a odpoví: „Vztahy jsou dobré. Já jim kážu Krista a oni se mi smějí.“ „Jeden z nich,“ doplňuje Pavel, „který nenávidí Židy, Romy a přistěhovalce, tu má malý obchůdek se starožitnostmi. Občas tam za ním zajdu. On se přitom chová jako pravý Žid. Každou slevu obrečí. Já se ho jednou zeptal, jestli ví, kdo jsou na světě nejlepší obchodníci? Přece Židé. Nesměli vlastnit žádný majetek, mohli jenom obchodovat. Řekl jsem mu, ať žehná Židům, protože byli odjakživa nejlepšími obchodníky, ať si nejdříve prostuduje historii a pak o nich něco říká. A on to vzal.“
„Nejtěžší zkouška však byla, když za mnou přišel jeden ze starých kamarádů,“ pokračuje Pavel. „Prý se doslechl, že jsem u těch pánbíčkářů. A že má pro mě dobrý kšeft. Prý jde o loupežné přepadení, asi o pět milionů. Ví sice, že tyto věci už nemůžu dělat, ale stačilo by, kdybych jenom hlídal a pak je odvezl autem. Samozřejmě jsem odmítl. Takové věci křesťan nedělá.“
Petr se přidává: „Lidé tomu zpočátku nechtěli věřit. Říkali, že jsme se zbláznili. A proč ne? Vždyť apoštol Pavel v jedné ze svých epištol píše, že se stál bláznem pro Krista. Tak proč ne i my?“
Ještě dlouho po odjezdu z Bohumína jsem přemýšlela o všem, co jsem slyšela. Také o tom, kolik peněz se vynakládá na různé kampaně proti rasismu, které nepřinášejí žádný efekt, spíše naopak, a tak trochu se zapomíná, že nejlepší boj proti rasismu se vede až na té nejnižší úrovni. Tam, kde se setkává člověk s člověkem, oba vědomi si toho, že jsou božími dětmi.

Text a foto:
Daniela Cincibusová