Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku v únoru zamítl stížnost romských rodičů na diskriminaci při vzdělávání jejich dětí. Reakcí na tento případ je níže zveřejněný příspěvek, který nám do redakce poslal Igor Malík.

Většina romských dětí nastupovala do základních škol, pouze ty, u kterých byla předškolním zařízením navržena zvláštní škola, mohly být po splnění všech požadavků rovnou zapsány do zvláštní školy. Dítě mohlo být zařazeno do zvláštní školy na návrh školy, po doporučení pedagogickopsychologickou poradnou a s písemným souhlasem rodičů či zákonných zástupců. Důvodem přeřazení romského žáka ze základní do zvláštní školy nebyla jeho romská národnost, ale jazykový handicap, odlišná dynamika osobnostního vývoje, jiná hierarchie hodnot a sociokulturní odlišnost jeho rodiny. Významnou roli hrála skutečnost, že prostředí zvláštních škol bylo známé generaci rodičů, kteří tak mnohdy automaticky směřovali dítě do stejné školy, kterou prošli sami, případně sami žádali o jeho přeřazení do zvláštní školy. To nelze přehlédnout.
Po novelizaci zákona MŠMT ČR přistoupilo k razantnímu kroku a k 1. lednu 2006 zrušilo zvláštní školy. Mnohdy hanlivé slovo zvláštní vyvolávalo u lidí odpor, který vycházel z neznalostí a předsudků. Sám pracuji v systému školství sedmým rokem a mohu na plnou zodpovědnost napsat, že romské děti vyžadují speciální přístup, ale na druhou stranu dochází k zneužívání tohoto přístupu ze stran dětí i rodičů. Rodiny mnohdy neplní svoji funkci tak, jak by měly. Nevěnují dostatečnou pozornost dítěti, nevedou je cestou zodpovědnosti a plnění školních povinností.
Podle mne je problém daleko rozsáhlejší, než se na první pohled zdá. Je v lidech hluboko zakořeněný. Práce s rodinou je prvořadým úkolem učitele anebo sociálního pracovníka. Bohužel z praxe mohu potvrdit, že romští rodiče nemají o spolupráci se školou zájem. Situace se zlepší až po návštěvách asistenta v rodině.
Zamysleme se nad typologií rodin.
Perfekcionistické rodiny: jeden anebo oba rodiče zdůrazňují žádoucí způsoby chování, i když nejsou sankcionovaní, vyžadují úspěch; jestli mají problém, tak spolupracují.
Nepřiměřené rodiny: většinou se spoléhají na pomoc širší rodiny, jsou problematické, mají potíže finanční i s výchovou dětí.
Egocentrické rodiny: rodiče jsou pohlceni kariérou, nemají problém s příjmem, s emocemi. Jestli mají spolupracovat, jsou váhaví, spolupráce je těžká.
Asociální rodiny: nedostatečný hodnotový systém, normy, uspokojení jejich sociálních potřeb je bez ohledu na právní normy, většinou je porušují (zanedbávaní dětí, zneužívání dětí, návykové látky – alkoholismus, kouření u obou rodičů).
Co myslíte, z jakých rodin pocházejí dětí, které navštěvovaly dřívější zvláštní školy? Takže ještě jednou, problém je v rodině. Romské rodiny jsou podle mne zařazovány do kategorie nepřiměřené a asociální. Kdo nesouhlasí (samozřejmě má na to právo), nechť se zamyslí a sáhne si do hlubin své duše a zodpoví si otázku, proč byl tak vysoký počet romských dětí vzděláván ve (dřívějších) zvláštních školách. Možná jsou rodiny, kde si tuto závažnou situaci uvědomují a jsou rozhodnuti pro své děti udělat cokoliv, aby jejich děti vystudovaly. Jenomže takých je málo a když už jsou, nechtějí mít nic společného s rodinami, které jsou v kategorii, o kterých jsem se zmiňoval.
Apeluji na romské rodiny: dejme hlavy dohromady, vyhledejme pomoc, když si nevíme rady, když nerozumíme úřednímu dopisu. A nepodepisujme to, čemu nerozumíme. Na pozdější reklamce typu Nevím, co jsem podepsal/a, nikdo nebude reagovat.
Co se týče vzdělávání dětí, dejme jim šanci, aby žily lépe, vyznaly se v dnešním světě, který je velice vyspělý a kráčí rychle dopředu. Když tu šanci neměli rodiče, ať ji využijí naše děti.
Takže rodina je na prvním místě. Jak se bude vyvíjet, je na nás všech, protože investovat do prevence nás bude stát o mnoho méně, než když se budeme zabývat již započatým problémem. Takže UPRE ROMA.