biskup z Durhamu (1692–1752)
„Divoká zvířata jsou nadána a vybavena nejrůznějšími pudy a instinkty; to platí i pro nás… Zdá se, že jsme uzpůsobeni k tomu, abychom se hrozili falše, bezdůvodného násilí a nespravedlnosti, a abychom milosrdenství k jedněm schvalovali více než milosrdenství k jiným.“

Joseph Butler byl vysvěcen na kněze v roce 1718. V roce 1726 vydal knihu Fifteen Sermons (Patnáct kázání), jejichž tématem byla především lidská povaha a její vliv na etiku a praktický život křesťanů. Tvrdí v nich, že je pro člověka přirozené, máli tzv. pud zájmu o sebe, který jej vede k tomu, aby vyhledával své vlastní dobro, stejně jako je pro něj přirozený instinkt benevolence, který ho zas vede k tomu, aby vyhledával dobro ostatních ať už v případě jednotlivců či obecně. Tyto dvě skutečnosti si podle jeho názoru neodporují.
V roce 1736 se stal knězem královny Karolíny, chotě krále Jiřího II. V tomtéž roce vydal svoje mistrovské dílo, často uváděné pod titulem Butlerova Analogie, v němž vystoupil proti deismu. Připojil k němu pojednání Of the Nature of Virtue (O podstatě ctnosti), které ho etablovalo jako předního britského spisovatele zabývajícího se etikou.
V roce 1737 se Butler stal biskupem bristolským. Protože však udělal na krále již dříve obrovský dojem, byl v roce 1746 povolán zpět ke dvoru a následujícího roku mu byl nabídnut post arcibiskupa v Canterbury. Nabídku odmítnul, ale v roce 1750 se stal biskupem v Durhamu, poblíž hranic se Skotskem. Zemřel 16. června 1752.

(jk, z podkladů Internetové encyklopedie filozofie
Jamese Kiefera)