Kromě toho, že z Rokycan pochází mnoho známých romských osobností, je toto město také známé případem Ivo Blahouta, který byl jako první hospodský v České republice pravomocně odsouzen za to, že zakázal obsluhovat Romy.
Avšak ani to situaci místních Romů nezlepšilo, protože jejich diskriminace v přístupu do veřejných zařízení stále přetrvává. „Dostat se na diskotéku je pro nás velký problém, protože před vchodem stojí vyhazovač a ten černý dovnitř nepouští,“ stěžuje si patnáctiletý Štefan. „Vždycky se nám směje do obličeje a říká, abychom šli poslouchat pod okna, že si tam můžeme i zatancovat. Vyhazovače dělají většinou městští policajti, takže nemá cenu si na ně stěžovat,“ dodává rezignovaně a jeho vrstevníci přikyvují na souhlas. Na problém upozornili několikrát vedení města, ale nic se nezměnilo. Rasová diskriminace trvá a někteří Romové tvrdí, že je ještě mnohem horší než před časem.

Aktivista Ondřej Giňa k tomu uvádí: „Situace je mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Že se romská mládež nedostane z rasových důvodů na diskotéku, je jistě špatné. Ale doslova otřesná je situace romských rodin, které radnice sestěhovala do holobytů na okraji města. Prostředí, kde nyní žijí, je neslučitelné s životními podmínkami současného civilizovaného světa. Snad jen proto, že v holobytech žijí po řadu let, jsou imunní vůči infekcím a zatím ještě nedošlo k nějaké fatální epidemii. Město o holobyty projevuje pouze jeden zájem: aby jejich „nájemníci“ platili nájem. O nic jiného se nestará. Koncentrací, kterou vedení města segreguje romské rodiny od ostatních obyvatel, zároveň předurčuje úroveň mezilidských vztahů s jinými občany. Jinak řečeno, jestliže vedení města zachází s Romy takovým způsobem, může s nimi stejným způsobem zacházet kdokoliv jiný z většinové společnosti. Zákaz vstupu Romům do veřejných zařízení je jedním z projevů rasové nesnášenlivosti, která tady přetrvává, a nic na tom nemění ani skutečnost, že také Rokycany se staly jedním z civilizovaných měst Evropské unie.“
Rokycany nejsou s tímto problémem ojedinělé a je smutné, že ani po patnácti letech demokracie v ČR se nepodařilo dosáhnout viditelného pokroku v praktickém soužití romské národnostní menšiny s většinovou společnosti navzdory tomu, že Romové projevují vůli a učinili již úspěšné kroky pro svoji integraci. Uvedený příklad s přetrvávající diskriminací potvrzuje, že na straně majority taková vůle schází.

Dezider Giňa