Bez mateřštiny není národ

U příležitosti nedávného slavnostního představení knihy vzpomínek slovenských Romů na II. světovou válku Po židoch cigáni v Muzeu romské kultury v Brně jsem se setkala po letech s Janem Horváthem. Hlavní autorkou velmi obsažné knihy byla jeho milovaná učitelka, zakladatelka romistiky na Karlově univerzitě v Praze, Milena Hübschmannová. Zasvětila svoje celoživotní úsilí obrození a zvelebení romského jazyka a romské kultury. Nemalý sál byl téměř přeplněn Romy i Neromy, kteří s ní pracovali, vzpomínali a vyprávěli. Milenu zastihla loni smrt při autonehodě v Jižní Africe a vydání knihy, výsledku osmileté práce, se už nedožila.
Jan Horváth pracoval před lety v redakci Romano Kurko v Brně. To už byl otcem čtyř dětí a dálkově studoval střední knihovnickou školu. Často jsme se v redakci vídali. Zmíněné noviny už dávno nevychází. Janko se ještě před jejich zánikem odstěhoval s rodinou do Ostravy, kde působí jako pedagog. Je nadšeným propagátorem a učitelem romštiny a romské kultury vúbec. Píše zejména básně a má k vydání připravenou už svoji druhou sbírku Měli jsme si co povídat.

Seznamte čtenáře především se svými pedagogickými aktivitami. Jako bývalý žák Mileny Hübschmannové umíte dokonale romsky, učíte na Ostravské univerzitě, ale také na základní škole v Ostravě.
Romštinu učím na Filozofické fakultě Ostravské univerzity u paní děkanky Evy Mrháčové již druhým rokem. Zabývá se jí na 50 studentů různých oborů, většinou jsou to však budoucí učitelé a sociologové. V tomto roce se přihlásilo přes dvacet nových zájemců. Seznamuji je nejen s romským jazykem, ale i se způsobem života a zvyky, tradicemi a historií romského národa. Používám bohatou romistickou literaturu a hlavně se opírám o odkaz naší velké a drahé učitelky a přítelkyně romského národa, Mileny Hübschmannové. Jednu dobu jsem učil romštinu i na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Mimo to jsem od roku 2002 asistentem učitele na základní škole, kde máme víc než 85 procent romských žáků. Pocházejí většinou z OstravyPřívozu, kde bydlí hodně Romů. Každou středu také vedu pro naše žáky počítačový kroužek. Navštěvuji jejich rodiny a snažím se rodičům vysvětlovat, jak je vzdělání pro jejich děti nezbytné. Vždyť vzdělání je pro Romy dnes to nejdůležitější! Rodiče, často sami bez soustavného školního vzdělání, to berou i neberou. Většinou své děti do školy posílají, ale často je i bez vážné příčiny nechávají doma, třeba pohlídat sourozence. Absenci jim obvykle omluví. Podmínky k učení a vypracování úloh mají doma zpravidla nesrovnatelně horší než neromští školáci. Motivace rodičů nebývá pro soustavné vzdělávání stále dostatečná. S nimi je práce nejsložitější.

Jaké jsou problémy vašich žáků ve škole, když to mají doma tak těžké proti jiným?
Nenosí si často učební pomůcky. Někteří mají vážné problémy s výchovou – bývají sprostí, vulgární, nezvladatelní. Vedení naší školy se snaží pro všechny vytvořit co nejlepší podmínky. Máme bohatě vybavené učebny, zdarma internet. O velké přestávce si mohou žáci zahrát stolní tenis, stolní i míčové hry. Máme moderní audiovizuální techniku.
V naší škole máme na prvním stupni dva nulté ročníky, které úspěšně navštěvuje 30 dětí. Nulté ročníky jsou opravdu velmi užitečné pro vyrovnání handicapu dětí z málo podnětných rodin. Řekl bych, že jsou skoro nezbytné pro jejich úspěch v první třídě, kde by nestačily ostatním a byly by nešťastné a možná by je zbytečně čekalo přeřazení do zvláštní školy.

Jak by se romským žákům dalo pomoci? Myslím teď nejen na školu, ale také obec, stát atd.
Hodně dětí pochází ze sociálně slabých rodin, jejich tátové nepracují. To je zlé. Rodiny jsou odkázány na sociální dávky a to ani z morálního hlediska není, trváli to dlouho, dobré. Rodiny nemají perspektivu, že se jim povede lépe, budouli poctivě pracovat. Za komunistického režimu byla práce pro všechny a byla povinná. Dnes pro většinu nekvalifikovaných Romů zaměstnání není.
Dovedu si představit, jak to člověka demoralizuje, trváli taková situace léta. Jak potom mají mít romští rodiče zájem na výchově a vzdělávání svých dětí? Je to přece dlouhodobá cesta s nezaručenou perspektivou uplatnění. Chce to hodně úsilí, jenže lidé nevidí perspektivu. Romové vždycky museli žít dneškem a hájit svůj život každý den, nikdy se nenaučili, ani nemohli myslet na léta dopředu. Pro mladé a živitele rodin by se měly vytořit pracovní místa a také slušné bydlení. I kdybychom na to měli finančně přispívat. Vždyť z dlouhodobého hlediska by se to celé společnosti mnohonásobně vyplatilo a romská mládež by postupně snadněji integrovala do většinové společnosti. Nebylo by tolik kriminality, drog a podobných nešťěstí. Nevidím jinou účinnou cestu.
Neodporuji vám: my Romové, kteří s Romy pracujeme, se snažíme. Žijeme v tomto státě společně s ostatními, máme svá práva a povinnosti. Musím říci, že si i ty povinnosti jako Rom uvědomuji, ale všichni Romové nejsou takoví. Minulý režim dal Romům práci, zlepšila se jejich hmotná úroveň, ale chtěl je asimilovat, jak říkáme – přebarvit nabílo. Nerozuměl jim. Rom vždycky zůstane Romem. Je nutné rozvíjet svébytnou romskou kulturu, jazyk a brát Romy jako odlišnou, ale rovnoprávnou a rovnocennou skupinu. Žijeme tu společně a budeme žít dál, ať se to i někomu nelíbí.
My Romové bychom si už konečně měli přestat stěžovat na všechno možné a začít především sami něco dělat pro naše děti, pro naši budoucnost. Naše moudré přísloví říká: Chleba ti mohu dát, poradit, ale člověka ze sebe musíš udělat ty sám.

Co nám řeknete nakonec o romštině a o svých plánech?
Význam romštiny? Prvořadý. Bez mateřštiny není národ. Neumím si představit naše krásné písně a tance, pohádky, balady jinak než v romštině. Pro své plány do budoucna si přeji zdraví pro sebe i moji rodinu. Chci pokračovat v odkazu naší milované Mileny Hübschmannové. Doufám také, že moje dvě vnučky už nikdy nepoznají pohrdání, nevědomost, bídu, předsudky, a že alespoň jedna z nich bude pokračovat v práci pro romský národ. A všem lidem, zejména mládeži, přeji slunce v duši!

Eva Dobšíková