Dospělí se v obýváku hádají. Důvodem jsou ztracené brýle, americká politika nebo romská otázka. Školní dítě se marně snaží zabránit sporu pláčem nebo anekdotou o Hurvínkovi. Studující dítě marně nabádá, že takhle se o Romech nemluví. Dospělé dítě ví, že v hádce nejde o téma, ale o to, pohádat se. A tak kdykoliv zazní klíčové slovo „brejle“, „Bush“, „Cikáni“, jde se projít.

Po hádce však přichází usmiřování. Z tohoto žánru je i nedávné premiérovo prohlášení: „Romů, jejich historie, kultury si velmi vážím.“ Můžeme tedy doufat, že kulturu podpoří. A historie? Vážit si psané historie Romů v Čechách a na Moravě by znamenalo vážit si buď historie 20. století, ve které šlo hlavně o vyhlazení nebo asimilaci Romů, anebo historie dřívější, kterou psal za Romy někdo jiný a jen výběrově, v duchu černých kronik. Začíná to v roce 1399 v Popravčí knize pánů z Rožmberka informací, že k loupežnické tlupě patřil i „Cikán černý, Ondřejóv pacholek“. Dějiny českých Romů v datech Ctibora Nečase jsou až do 18. století sérií exekucí, poprav, uřezaných pravých uší, podezření ze žhářství. Vypovídací dekrety a mandáty císařů mluví o „zemhubící cikánské sběři“. Je to historie neválečná, ale krvavá. A děravá, pro absenci pramenů.
Existuje však i jiný, sympatizující, romantický příběh Neromů o Cikánech či Romech. Vypráví o cestě otevřenou krajinou, o svobodném nakládání s časem, o tanci, hudbě, o věčném dětství, spontaneitě, vášni, o pevné rodové pospolitosti, o čistém srdci, tajemství a kouzlech. Je to sen o ohni, který nikdy nevychladne. Vyvážená směs zločinu a romantiky v romských reáliích se pak Neromovi může jevit jako něco pravděpodobného. Ale chápat například prózu Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček jako příběh realistický je naivní: a je asi příznačné, že na to upozornila Jana Kabeláčová v romském časopise Romano hangos.
Jaké příběhy o sobě vyprávějí sami Romové? Tady měl donedávna pouhý čtenář „potíž“ s ústní tradicí. Vzdělání v romštině neexistovalo. Romsky psaná beletrie u nás začíná podle Nečase až v roce 1970. V českých překladech logicky i dnes převažují vyprávění folklorní a vzpomínková. Stále se hlavně „dohání“ minulost.
Co přítomnost? Dvě fotografické publikace z poslední doby ukazují obrazy zcela neslučitelné. První je Štěstí a vítr jedno jsou, fotografie Hany Šebkové ze slovenských osad. Snímky krásných dětí, starců, mužů a žen žijících chudě, spolu, hlavně venku, v pohybu. Druhá, kniha Chada Evanse Wyatta Roma Rising / Romské obrození, je pravý opak: „88 uměleckých portrétů Romů, kteří svým vzděláním, prací, profesionalitou, posláním a životním stylem odporují zaběhanému stereotypu o nenapravitelnosti této etnické skupiny“. Studenti, inteligence a podnikatelé. Stylizace snímků dokonalá: výborný vzhled, hrdost, nezávislost, spokojenost. Už ne pospolitost, ale individualita, statická póza, interiér, hlavně v práci, pokud možno u psacího stolu s počítačem, někdy i v taláru či v policejní uniformě. Lidé-vzory.
Šebková zachytila živou přítomnost, štěstí, které se vzápětí stává minulostí. Wyatt zobrazil středostavovskou budoucnost, která je tu jakoby navždy, pevně usazená. Jeho kniha bourá zlé stereotypy, ale i krásné sny. Už žádný zločin, ale taky žádná romantika. Tahle galerie lidí „co to dokázali“ možná neuhrane fanoušky rappera Gypsyho, ale stejně jako on výmluvně připomíná jeden základní princip: Jsem tu sám za sebe, mám své jméno a své hodnoty. A tady vám nabízím svou odpověď na romskou otázku. Mimochodem: je to romská odpověď.
Dějiny českých Romů jsou až do 18. století sérií exekucí, poprav a uřezaných pravých uší.

Daniela Iwashita, redaktorka LN
Převzato z Lidových novin,
11. 2. 2006