Ženy si musí udělat pořádek samy v sobě

Andrea Bučková, Baška, jak si sama říká, je mladá, krásná Romka uhrančivého pohledu a majitelka překrásného hlasu, altového až kontraaltového zabarvení, se kterým umí dokonale zacházet. Snadno si ji dovedete představit jako mluvčí nějaké politické strany, která svou osobností strhne lidi k tomu, aby s ní sympatizovali a nakonec i volili.
Kdo ví? Možná za pár let o ní ještě hodně uslyšíme, uchováli si elán a nadšení. Baška pracuje jako regionální koordinátorka Úřadu zmocněnkyně vlády pro romské komunity v Banskobystrickém kraji. Kromě toho působí jako programová manažerka Kulturního sdružení Romů na Slovensku, což je občanské sdružení, které působí v tomtéž regionu.

Kde ses, Baško, narodila?
Pocházím přímo z Banské Bystrice a doposud tam žiji. Jsem Romka a je mi 33 let.

Dovedla bys krátce shrnout, s jakými problémy se romské ženy na Slovensku potýkají?
To je velice těžká otázka a odpověď na ni je velmi složitá. Pohled na tuto problematiku může být různorodý. Záleží na úhlu pohledu. Já vnímám životní situaci romských žen, se kterou se musí dennodenně potýkat, bez naděje na zlepšení. Je to vlastně jenom jakýsi druh přežívání. Mnoho romských žen i mužů se trápí a snaží se řešit své každodenní problémy a bojovat s chudobou. To už není špatná sociální situace. To je už chudoba. Nový fenomén v dnešní společnosti, který začíná být popisován, hledá se definice pojmu chudoba. Kde začíná a jak se projevuje chudoba? To vidím jako největší problém romských žen, protože žena nese zodpovědnost za to, zda děti dostanou najíst, do čeho je obleče, zda budou mít nějaké přístřeší, kde je trochu teplo. Romská žena tvoří jádro, základ rodiny. Když selže v rodině otec, romská máma udrží rodinu i bez něj. Selželi matka, rodina se rozpadne. Jak pomoct těmto ženám? Na to není jednoduchá odpověď. Je to běh na dlouhou trať, jak řekla jedna z účastnic této konference. Od problému ve vzdělávání až po nezaměstnanost – spousta problémů. Další: romské ženy jakoby si ani neuvědomovaly, že některé jejich problémy by se daly řešit mnohdy i bez peněz. Jde o jejich postavení, o to, jak jsou vnímány, respektovány, akceptovány svými muži. Považují za samozřejmé, že je muž zbije, že jim neprojevuje úctu jako matce dětí, ponižuje je. To jsou otázky, na které si musí odpovědět samotná žena. Musí si udělat sama v sobě pořádek.

Častokrát se hovoří o romských osadách na Slovensku jako o „konzervách“ romských tradic. Vnímáte nějaký posun v tradičním postavení romských žen? Dříve přece muž chodil do práce, zajišťoval živobytí pro rodinu. Teď jsou na tom oba stejně. Oba pobírají sociální dávky, oba jsou bez práce.
Na Slovensku jsou osady, které v mnohém připomínají rozvojové země. To, v čem lidé bydlí, se ani nedá nazvat příbytkem, ani přístřeškem. V tom jsou odkázáni k přežívání ze dne na den, ne k žití. To u vás v takové míře nemáte, i když se už také u vás začínají tvořit ghetta. Na Slovensku jsou zjevné regionální rozdíly, i rozdíly v postavení romských žen. Například u nás, v banskobystrickém regionu k určitému posunu došlo. Po změně politického režimu mnoho romských žen začalo podnikat, začaly na sobě pracovat. Krok za krokem se stávaly rovnocennými partnerkami ve vztahu k mužům. Ale jsou regiony, kde tento rovnocenný přístup nefunguje. Třebaže jsou ženy nezaměstnané jako muži, stále v nich přežívá pocit, že se mu musí podřídit. Romské tradice tam stále přežívají. Je to umocněno i tím, že romské osady jsou daleko od vesnic, často i mnoho kilometrů. Lidé tam jsou sociálně i kulturně izolováni. Kontakty s vnějším světem jsou omezené. Nechci mluvit o tom, že na Slovensku máme rezervace. Pouze říkám, že Romové vycházejí z osady do obce či města jenom tehdy, když tam potřebují jít např. na nákup nebo se hlásit na úřadu práce. Život probíhá pouze v komunitě. Tím, že v komunitách žije několik generací pohromadě, je to vlastně jedna velká rodina. A ta funguje na určitých principech, které se mění velmi, velmi pomalu. Proto se tam udržují tradice a také kulturologické vlivy zůstávají nezměněné.

Dá se něco dělat pro to, aby Romové vnímali sebe sami jinak?
Nemám ráda fráze, přesto musím jednu použít. Snad mě ospravedlní fakt, že to myslím opravdu upřímně. Každý musí začít sám u sebe. V uvědomování si vlastní hodnoty je první krok ke změně k lepšímu. Musíme dělat osvětu nejen mezi Romy, ale i v majoritní společnosti. I Neromové se musí zbavit mnoha stereotypů v myšlení a přestat se dívat na Romy jako na nějakou divou zvěř.

Text a foto:
Daniela Cincibusová