Nepochybně ano. Těch důvodů je mnoho a já se o nich zmíním vzápětí. Věc však sama o sobě není bez problémů a skýtá mnohá úskalí. Jejich překonání v rámci přípravy tohoto projektu je podmínkou jeho úspěšné realizace a teprve pak se může stát důvěryhodnou základnou pro řešení zásadního problému, který je obvykle nazýván programem integrace Romů do společnosti.
Když už připustíme alespoň hypoteticky, že monitoring je potřebný, podívejme se, jaké důvody by mohly stát proti tomuto úkolu, který jistě nebude laciné splnit:
1. Zajisté při této příležitosti zazní otázka, proč zkoumat Romy odděleně. Je tu ještě něco navíc, kromě všeobecně známých problémů sociálních, bytových, případně vzdělanostních, co by bylo záhodno zkoumat zvlášť a odděleně? Připustímeli, že tyto všeobecně známé problémy jsou hodny zvláštního zřetele zrovna u Romů například z důvodu, že se vyskytují častěji právě proto, že jsou to Romové a že příslušnost k této pospolitosti je automaticky může zařazovat do dané sociální a společenské kategorie, pak nepochybně důvod ke zvláštnímu a oddělenému zkoumání existuje!
2. Existuje zde nebezpečí, že by snad výsledků monitoringu mohlo být zneužito proti skupině beztak již nepříznivě celou společností vnímané? Jestliže ano (a vše ukazuje na to, že by takové zneužití možné bylo), je třeba se v rámci naplnění tohoto programu zabývat i otázkou, jak toto nebezpečí eliminovat.

Důvodů je však opravdu mnoho a velmi závažných, než abychom s jednoznačným poukazem na případná rizika monitoring odmítli.
Traduje se, že Romové jsou skupinou, která se nachází na nejnižší příčce sociálního žebříčku, skoro se ani neodvažuji říci, že je považována za spíše patologickou a nežádoucí skupinu ve společnosti. Romové trpí nízkou vzdělaností a to má být hlavní příčinou jejich nízkých šancí ve společnosti a vysoké nezaměstnanosti. Říká se, že romské děti většinou navštěvují zvláštní školy, nyní tedy školy se speciálním programem výuky, a to už dopředu pro ně znamená životní handicap. Právě že se „traduje“ – nikdo a nikdy však přesně neřekne, kolik procent Romů z celkového počtu je opravdu sociálně slabých, kolik jich opravdu bydlí v katastrofálních bytových podmínkách, kolik že se to romských dětí vlastně nachází ve školách se speciálním programem výuky a jaká je procentní nezaměstanost Romů v porovnání s nezaměstnaností obecně. Máme k dispozici jen odhady, někdy dokonce i „kvalifikované“.
Mezi Romy nejsou zásadně zahrnováni Romové vzdělaní, lidé, kteří se dokonale integrovali do společnosti a přesto se identifikují se svým „romstvím“, lidé bohatí, kteří možná žijí na okraji společnosti, ale rozhodně nezvyšují sociální potřebnost.
Stále jako bychom se zastavili v časech komunistické totality a stejným pohledem jako tehdy na Romy nazírali i po 15 letech budování demokracie v naší zemi. Za tu dobu přece došlo k mnoha významným změnám. Stále setrváváme ve stereotypu a primitivních náhledech, bránících pokroku ve společenské diskuzi, která se nachází v hlubokém útlumu a neobyčejně nízké úrovni. Tady už je možno mluvit o „mystifikacích“, které nemají nic společného s reálným pohledem na problém a profesionálními přístupy k jeho řešení.
Proč monitorovat právě Romy? Málokdo si uvědomuje, že stále ještě polovina romské populace užívá romský jazyk ve vzájemném styku jako živou řeč. Je nabíledni, že 70 procent Romů vykazuje antropologické rysy odlišné od majoritního obyvatelstva. To nezdůrazňuji proto, že by snad po stránce kulturní neposkytoval stát Romům možnosti podržet si svoji kulturu a kultivovat svůj jazyk, jakkoliv bych mohl být kritický, pokud jde o dostatečnost této podpory. O to nejde. Jde o něco jiného! Jestli připustíme, že být Romem může znamenat jistá omezení, nerovnosti a automatické zařazení do okruhu „poznamenaných“ jedině kvůli té „známce“ (a vše nasvědčuje tomu, že to připustit musíme, ač neradi), pak je tu důvod ke zkoumání problematiky opravdu se zaměřením na Romy. V tom nelze spatřovat žádnou diskriminaci, spíše naopak, je to imperativ už jednou říci, jak se opravdu věci mají.
Ale tím problémy nekončí: jak lze identifikovat Roma?
Na každém úřadě vás poučí, že nerozlišují mezi Romy a ostatními, a to proto, že jim to zákon zakazuje. To na první pohled vypadá náramně demokraticky a občansky. Ale je to jen pohodlná cestička z problému. Především zákon nezakazuje rozlišovat identitu občana. Zákon zakazuje při úředním rozhodování, aby tato identita v konečném důsledku hrála nějakou roli. To je veliký rozdíl! Koneckonců „monitoring“ by konečně mohl ukázat, nakolik jsou rádoby demokratické postupy úředníků pravdivé či licoměrné.
Jedna věc však opravdu může činit vážné potíže. Odpovědět na otázku kdo je a kdo není Rom nemusí být vždy jasné. Nečiním si nyní ambici se tímto problémem zabývat. Jen na to upozorňuji. Je zde opět mnoho úskalí. Je třeba stanovit jasná kritéria, jak si v této věci počínat. Jinak bude průzkum neprůkazný, nedůvěryhodný a tím i nepoužitelný.
Jako člověk dlouhodobě se zabývající touto problematikou stojím za potřebností a užitečností monitoringu Romů. Připravit takový program je práce pro odborníky. Musí odpovědět na otázky, které jsem zhruba nastolil, a jistě to nejsou zdaleka všechny.
Politikům můžeme ponechat jen vůli k tomu, aby program byl vykonán. Je nejvyšší čas začít dělat věci pořádně!

Karel Holomek