Rád bych se v této diskuzi dotkl nejen aktuálního tématu, ale ve stručnosti připoměl i několik vlastních poznatků z předchozích let, jak český stát v celé své struktuře přistupoval a přistupuje k řešení problematiky Romů.
Od roku 1989 se této oblasti nevěnovala ze strany státu téměř žádná pozornost. Vláda ani obce a jejich úřady na místní úrovni neměly žádný koncept, který by se toutou problematikou systematicky zabýval. Domnívám se, že zde nebyla ochota ani politická vůle začít se v této věci angažovat. Podle mého názoru se úřady chovaly tak, jako kdyby tento problém neexistoval. V horizontu několika let se ale začala situace měnit v neprospěch státních institucí. Kulminace problémů uvnitř romské komunity i navenek začaly být neudržitelné. Problém se přenesl do zahraničí, zejména Kanady, a následně do Velké Británie. Ani předchozí rasové útoky, které si vyžádaly i oběti na životech, nepřinutily stát, aby se touto problematikou vážně zabýval.

Teprve migrace Romů do zahraničí otřásla naší politickou scénou. Diplomatický nátlak zemí, kterých se příliv Romů výrazně dotýkal, přinutil ČR hledat možnosti jak situaci nikoliv řešit, ale stabilizovat. Prvním pokusem naší vlády byla tzv. Bratinkova zpráva. Podle mého názoru materiál zpracovaný pod tlakem, ve spěchu a chvatu. Jeho vágní obsah spíše situaci popisoval a jen v několika málo bodech navrhoval konkrétní návrhy řešení. Pro vládu to ale byl klíčový materiál, který měl zmírnit diplomatický tlak vycházející ze zahraničí. Vinu zde podle mne nesou i romští představitelé, kteří nebyli schopni vznést při jednáních zcela jasné politické požadavky, které by zaručovaly systematické řešení této záležitosti ve všech sférách.
Hrozba migrace visela nad Českou republikou jako Damoklův meč a vláda, ministerstva i úřady na místní úrovni musely jednat. Začala se svolávat společná jednání všech zainteresovaných stran. Výsledkem toho je dnešní podoba úřadů a institucí při Úřadu vlády, které se zabývají problematikou romské komunity v ČR. Přestože se od roku 1989 mnohé změnilo a mnoho užitečných věcí vykonalo, stát stále nemá koncept, který by řešil klíčové problémy komplexně.
Jestliže zástupci Úřadu vlády říkají, že na řešení této problematiky se vynakládají bez efektu značné finanční prostředky z rozpočtu státu, měst a obcí, krajů a Evropské unie, pak mi jen dávají za pravdu, že zde cosi nefunguje. A domnívám se, že to ani cílený monitoring nezmění. V roce 1997 jsem osobně na neefektivnost vynakládaných prostředků z rozpočtu EU poukázal společně s dalšími delegáty mezinárodních organizací ve Varšavě. Zástupce Evropské komise jsme žádali, aby pro ČR zastavili financování svých programů určených na podporu a rozvoj romské komunity. Nepřinášely totiž efekt, ale negaci. A proč negaci? Protože systém, tak jak byl nastavený, nefungoval. Do řešení problému investovala Evropská unie miliardy eur, ale on stále přetrvává a situace se v této oblasti nijak výrazně nezměnila. Problémy s rasovou diskriminací nezmizely, nezaměstnanost v romské populaci dosahuje děsivých hodnot, sociální problematika a bydlení je dnes podle nezávislých odborníků na úrovni východní Afriky. Cílené vysídlování Romů na periferie a vytváření ghett a chudinských čtvrtí zejména úřady na místní úrovni si podle nich ČR vytváří vážné problémy, které mohou eskalovat už za několik let.
Takže se sám sebe ptám: na jedné straně se Romové považují za tzv. obyvatele ze sociálně znevýhodněného prostředí a je jim třeba pomoci. Na druhé straně si úřady na místní úrovni toto znevýhodněné prostředí vytvářejí samy. Úřad vlády pak ve snaze situaci řešit hledá možnosti a prostředky, jak to v praxi uskutečnit. Cílený monotoring by podle něj mohl být tím prostředkem, který mu poskytne dostatek informací pro zpracování studie k řešení určitých problémů. Myšlenku jako takovou nezavrhuji, ale mám vážné pochybnosti, zda by praktický výsledek byl takový, jak se očekává. Navíc je tu několik otázek:
1) Proč by se Romové měli jako „specifická“ skupina obyvatel stát subjektem pro takové šetření?
2) Co Ústavou zaručené právo na ochranu soukromí? Bude zaručeno?
3) Pokud má být šetření anonymní, podle jakého klíče se pozná, že ta či ona rodina je romská? Jak se bude nakládat s daty a získanými informacemi?
4) Jaké záruky budou mít rodiny, do nichž bude vstupovat člověk pověřený sběrem těchto informací, že poskytnutá data nebudou zneužita v jejich neprospěch?
5) Komu zadavatel, tedy stát, zadá tuto zakázku?
6) Jaký bude výstup ze získaných materiálů a jak se v praxi dotkne života lidí?
7) Jak zajistí stát informovanost Romů o chystaném monitoringu?
8) Proč nebyli Romové s tímto projektem Úřadu vlády seznámeni hned v počátku, když tato myšlenka vznikla? Proč jim nebyla dána možnost se k záměru vyjádřit? Monitoring v nich vyvolává pochybnosti, že se jedná o nich bez nich.
9) Většina Romů monitoring odmítá, tazatelé tedy mohou být vystaveni nepřiměřeným reakcím.
Je to jen stručný výčet otázek, kterých je mnohem více. Navíc je třeba zdůraznit, že Romové mají s podobnými průzkumy už od historie negativní zkušenosti, protože se v praxi vždy obrátily proti nim. Už od roku 1930 prováděli lékaři a antropologové v Německu studie zaměřené právě na život Romů a Sintů. Mezi nejznámější „kapacity“ v této oblasti patřili Eva Justinová, Max Dilmann, Robert Ritter a další. Výsledky jejich práce byly později „zužitkovány“ rasovým úřadem v Mnichově. Každý vyplněný formulář se pro ně stal vstupenkou do koncentračních táborů a plynových komor. Chci věřit, že se tato strašlivá kapitola lidských dějin nebude opakovat! Chci poukázat jen na to, že podle zjištěných dat informací jejich zpracování a vyhodnocování se bude určovat politický směr, jakým se bude řešit problematika Romů v ČR. Otázkou je, kdo bude tímto úkolem pověřen. Na toto téma jsem četl různé studie. Některé byly zajímavé, z jiných mně vstávaly vlasy hrůzou, protože jen v nepatrných detailech se lišily od prací shora uvedených pseudovědců. Můj názor je takový, že žádný člověk bez ohledu na to, zda je to Rom, Eskymák, Čech, věřící, ateista, gay nebo lesbička by neměl být podrobován zvláštním sociologickým průzkumům nebo monitoringům. Pokud chce stát problémy svých občanů opravdu řešit, ať je řeší, ale jinými způsoby. Touto metodou ale říkám NE!

Ondřej Giňa ml.