Za poslední dva měsíce se situace na politické scéně ČR před volbami značně změnila. Podle průzkumů se preference Strany zelených (SZ) dostávají na stejnou úroveň KDUČSL, tedy lidovců, a to zhruba na 10 procent.
Podívejme se, co je na této SZ zajímavého a čím by mohla, pokud by se dostala do sněmovny, být prospěšná pro členy romského společenství.

Na prvním místě bych uvedl něco, o čem se příliš nepíše v novinách a nemluví v televizi. Vzpomínám na vizi Trvale udržitelného rozvoje nebohého ministra životního prostředí Vavrouška. Po jeho tragické smrti se předpokládalo, že pokračovatelem bude Martin Bursík, který je právě v čele SZ, a jehož hvězda nyní oslnivě září. Bursík sice tyto naděje nesplnil, ale teď by se od této vize jen stěží mohl vyvázat. To by byl dobrý program i pro Romy. Trvale udržitelný rozvoj spojuje rozumně rozvoj přírody se životem společnosti v jakési rovnováze, která by dávala šance i menšinovým složkám společnosti.
Nepochybně by zelení mohli sehrát podpůrnou roli v programu integrace Romů do společnosti a konečně ji prosadit i na parlamentní půdě do reálnější podoby.
V čele této strany se nyní objevují zajímavé osobnosti, které samy o sobě by mohly být jistou zárukou naplňování programu, o němž tu hovořím. Jmenujme alespoň Petra Uhla, bývalého zmocněnce pro lidská práva a upřímného přítele Romů, Stanislava Pence, velkého zastánce lidských práv, stejně jako Jaroslava Hutku, známého zpěváka. Tito lidé by mohli být zárukou, že názory voličů budou brát vážně a že své posty v Poslanecké sněmovně nespojují čistě s mocenskými úmysly, jak je zcela normální u ostatních uchazečů z jiných politických stran.
A koneckonců: Strana zelených ani její protagonisté nejsou spojeni s žádnou temnou aférou, žádnou korupcí a podvodnými machinacemi, čím se nemůže chlubit žádná ze současných větších stran, snad jen s výjimkou unionistů, jejichž šance jsou však malé.
Je tu ještě jedna výhoda. Strana zelených může hrát roli závaží na vahách v zápase mezi stranami a tak znemožnit určitá stranicky a účelově vázaná propojení, která by sice umožnila pohodlný život těchto stran a jejich vládnutí, ale volič by mohl jen bezmocně zaplakat.
To všechno jsou nepochybně dobré devizy, které by zelení v případě volebního úspěchu vnesli do naší politiky. Konečně je tu také někdo, koho je možno volit aktivně, nikoliv jen jako výsledek výběru toho nejmenšího zla. Možná zelení svoji šanci zmaří, ale měli by ji dostat. Mluvit o programu SZ není nyní tak důležité, zmíníme se o něm v příštím čísle RH.

Karel Holomek