Dne 16. ledna poskytly Lidové noviny mimořádně velký prostor Romanu Krištofovi (označenému jako „odborník pro otázky migrace a etnických menšin“) pro rozsáhlou polemiku s vládní romskou politikou v článku Kde je zakopán (romský) pes. Autor si bůhvíproč „vypůjčil“ titul slavné knihy Pavla Kohouta, i když z textu není zřejmá žádná souvislost. Těch je ostatně pomálu i v samotném článku, jenž je neobyčejně zmatečný a jazykově pokleslý („najímat lidi neschopné díky naučeným návykům vykonávat danou práci“). To vše je vyváženo útočností.

Autor v celém článku „polemizuje“ výlučně s jakýmisi karikovanými tezemi, které nikdo nevyslovil, a ještě si každou druhou větou sám protiřečí. Zcela proti elementární logice tvrdí, že předmětem výzkumů sociálního vyloučení v romských komunitách vlastně není průnik sociálního s etnickým, ale romská etnicita jako taková. Dlouze rozebírá, proč není nutno zkoumat sociální vyloučení u bohatých romských elit (ačkoli to nikdo nezamýšlí). Vítězoslavně konstatuje, že chudí Romové z ghett si ve sčítání lidu neuvádějí „romskou národnost“. Ano, obyčejní Romové většinou neuvažují v našich politických kategoriích národů a národností, odvozených z obrozeneckých hnutí 19. století; většinou ani nechápou rozdíl mezi kategorií národnost a státní příslušnost. Dovozovat ze skutečnosti, že se Romové nehlásí k romské národnosti to, že neexistuje žádná romská etnicita, žádné kulturní rozdíly, je pozoruhodný výkon. Podle této logiky u nás do roku 1990, kdy byli Romové jako národnostní menšina uznáni, nežil ani jeden Rom.
Podle Krištofa se vůbec nemá hovořit o sociálních problémech v romských komunitách, ale jen o „chudých“, popř. o „průšvihových chudých“. Takové „vybílení“ romského problému, redukující vše jen na etnicky neutrální chudobu, už tady ovšem bylo. To byla přece oficiální doktrína státní politiky v letech 1948 až 1989. Dnes však už málokdo zpochybňuje, že romství má v naší společnosti charakter negativního stigmatu, v jehož důsledku Romové snáze do chudoby upadnou a mnohem obtížněji se jí zbavují. Přistupují snad obce k (chudým) Romům jako k blíže neurčeným „chudákům“? A když oni sami mluví o svých problémech, říkají, že „je těžké být v ČR chudý“ nebo říkají „je těžké tady žít jako Rom“? Co nám chce pan Krištof namluvit, a do které doby nás chce vrátit?
Přes tyto nelogičnosti by Krištofovy názory byly samy o sobě legitimní. Je však poněkud grotes kní, že je vyslovuje někdo, kdo byl v letech 2000 až 2003 ředitelem kanceláře vládní Rady pro záležitosti romské komunity a se svou funkcí se velmi identifikoval. Koncepci, kterou dnes bez vysvětlení označuje za „slabomyslnou“, čtyři roky pomáhal utvářet. A jedině a pouze ze svého čtyřletého ředitelování vládní radě pro Romy dnes čerpá svůj status „nezávislého odborníka“. Jinými slovy, nezávislým odborníkem se u nás člověk stává tím, že musí neslavně opustit vládní funkci. Pak už stačí stát se náhle protivládním, a to je samo o sobě kvalifikace jako řemen.

Kateřina Jacques
(vedoucí sekretariátu vládního zmocněnce pro lidská práva)

Článek nemusí nutně odpovídat názorům redakce