Po pravdě řečeno: snadno. Jen zvláštní zatvrzelost a čirý idealismus vzdorovat „autoritám“ a „úředním šimlům“ po celé naší vlasti udržuje v činnosti některé nevládní organizace, a to již po celou dobu „budování“ demokracie v zemi.

Při tom je dobré si připomenout tato dvě zřejmá fakta:
1. ČR je uspořádána jako parlamentní systém zastupitelů občanské společnosti (Ústava) a dále, že občané mají právo podílet se na správě věcí veřejných přímo (ústavní Listina lidských práv čl. 21).
2. Státní a zastupitelské instituce nejsou povětšině schopny plnit některé žádoucí úkoly v naší společnosti, a proto využívají nevládní sektor, který to umí. Mohou tedy získat podporu z těchto míst pro plnění určitých programů a není možné to pokládat za privilegium, které je podobným způsobem poskytováno. Všeobecně je práce nevládního sektoru považována za obtížnou, náročnou po všech stránkách a špatně placenou.
Jen několik příkladů, jak to funguje.
Zavedený systém grantů, které vyžadují výběrové řízení, jeho vyhodnocení a administrativní zvládnutí až po zaslání peněz, je časově uspořádán tak, že peníze přijdou vládní organizaci v nejlepším případě po skončení prvního čtvrtletí, při čemž program je určen k plnění jen po dobu jednoho roku od ledna do prosince. Nejsou ojedinělé případy, že peníze obdrží organizace po nějakých administrativních peripetiích třeba v září nebo v říjnu, rovněž ke splnění do konce roku.
Teď k těm peripetiím. Stane se, že nevládní organizace, která funguje už 15 let a koná dobrou a užitečnou práci, se dopustí chyby ve vyúčtování nebo nesplní předešlý program zcela v přesně vymezených hranicích, na což ve vyúčtování a textovém hodnocení upozorní.
Není pochyb, že v určité době je schopna zodpovědně chyby napravit. Přesto je systém takový, že závady řeší ve správním řízení příslušný finanční úřad. Tato procedura může trvat i půl roku. Peníze, které na základě grantu organizace dostala po vyhodnocení projektu, jsou zadrženy a nastává situace, kterou jsem popsal nahoře.
Dalším problémem je povinná spoluúčast organizace ve výši známých 30 procent. Jeli dotace od státu, pak například spolupráce s úřadem práce, který je státní institucí, způsobuje zvýšení dotace a tím i 30procentní spoluúčast. To má za následek, že nikdo k podobné spolupráci nepřistupuje rád, protože to ztěžuje podmínky plnění projektu. Je to tedy zcela proti smyslu naplňování aktivní politiky zaměstnanosti, kterou tak rádo ministerstvo práce a sociálních věcí zdůrazňuje. Tady má možnost něco udělat, a neudělá.
Státní donátor většinou neposkytuje finance na podporu nájmů a jiných rutinních výkonů, což ztěžuje práci a neumožňuje trvale udržitelnou funkci organizace a nutí ji začínat vždy na zelené louce znovu. To je velmi náročné i drahé a koneckonců to opět zaplatí z velké části stát.
Bylo by toho více, na co by bylo možno upozornit. Podstatný je však vztah, který panuje mezi donátorem a uchazečem. Je to vztah podřízenosti nevládní organizace vůči donátorovi, nikoliv rovnovážný vztah dvou partnerů, jimž záleží na řešení vážných společenských problémů, není to vztah, v němž by existovala zpětná vazba. Koneckonců to potvrzují dlouhá léta neřešené zádrhele, které nám všem ztěžují práci.
Pro úplnost musím říci, že donátoři ze stran nadací, které nejsou státními institucemi, vykazují mnohem pružnější a věcnější reakce.
Tak co? Chytne se někdo za nos?

Karel Holomek