Každá emigrace, pokud nemá předem zajištěno přijetí, je velmi riskantním krokem do neznáma a do nových, často velmi těžkých a ponižujících začátků. Český a slovenský národ má s opouštěním vlasti osudové zkušenosti. Ve třech emigračních vlnách (1939, 1948, 1968) opustilo tuto zemi ze známých důvodů kolem 400 tisíc Čechů a Slováků. Mnoho z nich se po sametovém převratu roku 1989 rádo vrátilo do vlasti. Shodně říkají tuto moudrost: Úspěch emigranta je podmíněn nejenom prokazatelnými důvody, ale hlavně dobrým zdravím, velkým kusem štěstí a usilovnou pílí k překonání jazykové bariéry. A dále: Nostalgie, která emigraci doprovází, je nevyléčitelnou nemocí! Domnívám se, že Romové, kteří se rozhodli odejít do západních zemí, si tyto zákony úspěšné emigrace ve své většině neuvědomují. Dále si myslím, že jejich emigrace je ztížena nejednoznačnou pozitivní pověstí. O to více si vážím našich romských spoluobčanů, kteří tuto známou a bohužel vžitou pověst svým životem, prací a vstřícností aktivně napravují. Právě tito Romové jsou našimi obdivovanými přáteli a jak je mi známo, tak vůbec o dobrodružství emigrace nestojí. Ale chtěl bych říct, že o příčinách, motivacích a důsledcích emigračních tendencí současných českých Romů by se dala napsat zajímavá dizertační práce.
ing. arch. Karel volavý, Brno