|
napsali jste nám
Ani zaklínání nepomohlo
Dal jsem si na internetu vyhledat jméno Karol Ruszó (670513/6691, Spišský Štiavnik, Kaštiel 470/3)
a co nevidím – vaše stánky!
Asi se divíte, proč zrovna toto jméno. Ano, i já jsem v Brně potkal Karola Rusza, vypadal, že potřebuje pomoci, taky že jo. Nejsem žádnej nelida, natožpak rasista, takže jsem ho vyslechl a rozhodl jsem se mu pomoci. Řekl mi, že peníze nechce, že jede z Prahy a že je slušnej člověk, dokonce mi řekl, ať si čuchnu, že se myje. Bylo mi celkem jedno, co je zač, protože jsem se mu už rozhodl pomoci. Postupně z něj vylezlo, že se potřebuje dostat do Popradu – Tatry. Koupil jsem mu tedy lístek na vlak asi za 500 Kč, se kterými jsem se předem rozloučil. Karol se zaklínal, že mi to vrátí, hned jak přijede na Slovensko. Moc jsem si od toho nesliboval a když mi říkal, že lístek neprodá, tak jsem si nechal moje: „To bych ti ani nedoporučoval!“ pro sebe. Rozloučili jsme se a já se vrátil do reality o 500 Kč lehčí,
o celé čtvrt hodině jsem přemýšlel
a řekl jsem si, tohle je moje zkouška důvěry pro Romy. Vyměnili jsme si adresy, dal jsem mu i číslo účtu. Když pošle peníze, budu rád, ale nijak na nich nevisím, svobodně jsem se rozhodl mu je dát, když nepošle, bylo tohle naposledy.
No a dodnes mi žádné peníze nepřišly, škoda. „Jsme jen lidi,“ to
v našem rozhovoru padlo mnohokrát, ale ve smyslu tohoto sousloví asi oba chápeme něco jiného. Já – že se tohle může stát každému, že bude potřebovat pomoc; on – možná, že pro mě to není tolik a že se to tedy vracet nemusí.
Z toho je jasně vidět, jak jsou naše civilizace rozdílné. Kazí to obě skupiny, ale Romové se dost vezou, co se dá dělat. Josef Vaníček
|