Pokračování rozhovoru s paní Barborou

Váš manžel?
Jo. On chodil v neděli dopoledne. Řízky a všechno už jsem měla. Odstěhovaná jsem byla, taková kuchyňka to byla, jeden pokoj, přijdu za ním a povídám: „Prosím tě, já už nevydržím.“ Ne, vlastně K. přišel ven a povídá mu: „Prosím tě, to už není možný! Fakt. Jednou udělej pořádek! Netrap tu ženskou, netrap! Kdyby byla nějaká špína, ale děcka má pěkně nastrojené a všechno. A toto jí necháš udělat?“ On mně řekl: „Barčo, běž domů, já za chvilku přijdu.“ Kdybys viděla! … Od té doby jsem už měla klid, žádné nadávání. Ale pak hráli nějaký film v kině a on koupil lístky do kina, že půjdeme do kina, a chtěl, abych šla. Tak já vlasy natočené, to víš, a venku se mnou mluvila kamarádka. Ona byla sestřička na poliklinice. A mama otevřela dveře a talíř s krupicí mně hodila na hlavu.

Takže…
Ne, nešla jsem ani do kina. Nešla. Jen jsem řekla klukům, aby šli a řekli mu, že nemůžu jít do kina, že mě bolí strašně hlava.

Tak to byla pomsta.
No, to byla. Ale potom byla nemocná, a pak mě prosila, abych se starala o prasata, kačeny, husy, kozy a o všechno. Když jsem šla do nemocnice, tak všechny švagrové byly proti mně. Babička ještě říká, jako své sestřenici: „Vezmi ty peníze a všechny jí a jejím dětem dej, ať jsou v pořádku. Zaplať kominíka, zaplať to a ostatní peníze jí dej!“

Změnila se?
Ano, ona se strašně změnila. Strašně a byla po ní pozůstalost, když zemřela. Ale ona byla tak chytrá, že jak onemocněla, šla na výbor a udělala poslední závěť. Jak se vyřizovala pozůstalost, tak manžel také přišel, dělal tehdy v Ostravě, pak švagr, druhý švagr, obě dvě švagrové a oni seděli naproti mně. Zeptala jsem se jich, zda jsem tam dobře kvůli pozůstalosti. A oni mně řekli: „Co tady ty chceš?“ Já odpověděla, že mně přišel papír, a jestli jsem tam správně…

A kolik jste měla dětí?
Tři.

Pomáhal vám manžel?
Nic. Nestaral se. Ne, tak peníze propít a chodit za ženskými!

Pak jste se rozvedla?
Ne. On měl rád kamarády a chodil s nimi po hospodách, rozumíš. Co budeme jíst, to ho nezajímalo. Z pozůstalosti nikdo z rodiny nic nedostal, všechno zůstalo na mně. To bylo pole a to byly slepice a já jsem se o to všechno starala. Ne, to já nemám dobré vzpomínky.

Nedával vám žádné peníze?
No, dával mně, ale vždycky mi je pak ukradl. On si může podat ruku víš s kým… Ať mu dá Pán Bůh lehký odpočinek.

On zemřel?
Zemřel. Nemoc, rakovinu měl. Starala jsem se o dvě, o tři děti. E. už ho neznal. Vůbec.

Jak dlouho jste byla vdovou?
Byla jsem vdova dva roky. Dva a půl roku.

A to jste pořád bydlela v O., v tom domečku?
Ano.

Už vy sama.
Sama s děckama. Tenkrát jsem měla pro čtyři lidi dvanáctsetpadesát korun důchod. Víš, co to bylo?

Vdovský důchod?
Ten.

A pořád jste pracovala?
Nemohla jsem.

Byla jste doma s dětmi.
Něco ti řeknu, ještě něco. Já jsem prožívala těžké chvíle i bídu jsem měla, já to řeknu, jak si myslím. Ale když jsem šla na výbor žádat o něco a s děckama, oni mně řekli: „Paní, máte děti v pořádku, nastrojené...“

Nechtěli vám vůbec pomoci?
Ne. Až potom paní N., ještě žije, a to proto, že L. byl cikán a já jsem byla, tak E. taky koupila, aby se neřeklo.

Po těch dvou letech jste měla jiného partnera a to už byl Rom?
Ano, to byl Rom.

A s ním jste měla jedno dítě?
No, toho L.

Uzavřela jste nové manželství?
Ano.

Jak to bylo?
Až za tři roky jsem zůstala v jiném stavu. Bylo mně čtyřicet, když jsem rodila.

A jaké bylo seznamování s panem B.?
S tím druhým? No, jaké to bylo. Škoda, škoda ho v zemi. Tam ať ho světlo osvítí!

Vy jste se s ním seznámila v B.?
Ne.

A kde to bylo?
Opět v Hradci. To víš, on přišel k bráchovi na návštěvu a já jsem tam byla s dvěma dětmi, s E. a M. Přišel, pozdravil a synovi povídá: „Ty, chlapečku, běž za maminkou a řekni jí, ať mně pošle cigaretu.“ A tak kluk přišel a říká: „Mami, máš tomu pánovi poslat cigaretu.“ A já říkám: „Ale já kouřím lipy, víš?“ To bývaly cigarety! Tak jsem mu ji poslala, ale předtím jsem nastrojila kluka, holku, šla jsem z domu pryč. Švagrová mi říkala: „Kam jedeš?“ Já na to, že jdu za kamarádkama na návštěvu. Avšak na návštěvu jsem šla k mému bratrovi a oni nebyli doma, byli v práci. Pak jsem tam přišla zpátky a za chvilku přišel on s mamou, a jak mě viděla, ruky „lámala“. „Co tady děláš?“ Já říkám: „Vidíte, přišla jsem na dovolenou a tak jsem doplatila.“ A prý, jak to. „No, nechala jsem všechno doma, peněženku na ledničce a jsem bez peněz, bez všeckého. Půjčila mně jedna cikánka dvě koruny na tramvaj...“ A on koukal. A potom jsem poslala telegram dceři M. a ona chodila víš s kým?

(pokračování příště)