Případ paní Veroniky Demeterové (22) a její rodiny ukazuje, jak těžké je pro mladou rodinu, když se chce osamostatnit. S tímto problémem se potýká většina podobných rodin s dětmi; v sociálně vyloučených oblastech a romských ghettech jako je ostravská Liščina je situace daleko komplikovanější. Bytové odbory tvrdí, že byty nejsou i v mnohem vyhrocenějších případech, jako jsou nucená vystěhování či soudní exekuce. Zdá se, že potřeby mladé rodiny, která hledá soukromí a své místo na slunci, komerčně orientované bytové odbory vůbec nezajímají. Veronika Demeterová vypráví:

„V půdním prostoru jednoho domu na Liščině, kde není voda ani sociální zařízení či kuchyň, bydlíme čtyři: manžel, já a dvě malé dcery. Jsou zde pouze kamna na uhlí. Od matky z bytu je sem natažený elektricky proud. Všichni spíme na jedné manželské posteli. Bydlíme tady již pátý měsíc. Před tím jsem žila s matkou, ale neustále jsme se před dětmi hádaly. Děti ji obtěžovaly – prostě chtěla být sama. Tak jsem se uchýlila sem, přestože tady žádné soukromí není. Navíc jsou tu příšerné podmínky, je to nedůstojné hlavně pro mé nemocné děti. Nemají ani vlastní postýlku, nemám jim kde uvařit, a proto musím chodit vařit k matce, která je z nich nervózní. Nemám jinou možnost. Jsem z celé té situace moc nešťastná, protože moje starší dcera trpí silným astmatem. Žádost o byt mám podanou už dva a půl roku. Nyní by měla jednat komise o přidělení bytu. Zde už žít nadále nechci a v těchto podmínkách to ani není možné – hned ve vedlejší místnosti na půdě jsou krysy, švábi a močí tam kočky.
Dohromady pobíráme s manželem a dětmi dávky ve výši 9927 korun, to je mateřská, přídavky na děti a manželova podpora v nezaměstnanosti z úřadu práce. Z toho 6027 beru na děti a zbytek bere z úřadu práce manžel. Na půdě neplatím nic za nájem, jen matce 1500 korun za elektřinu a za to, že dětem u ní občas uvařím nebo se u ní vykoupeme, když dovolí.
Chceme odtud pryč, ale podnájem si dovolit nemůžeme. Nechci do žádné ubytovny nebo azylového domu, děti jsou zvyklé na otce, neopustila bych ho kvůli ubytovně. Přeci je to hrozná představa, že bych jen kvůli bydlení šla žít někam bez manžela. Podala jsem už asi osm žádostí do Domu na půl cesty, ale žádná odezva. Protože jsem přihlášená u matky, nechtějí mne tam vzít. Stalo se již několikrát, že mne matka vyhodila z bytu a já přespávala s dětmi na ulici. Bylo to hrozné.“

Jana Kabeláčová
Lucie Fremlová