Kořeny insitního výtvarného projevu

Zájem o neškolený výtvarný projev a jeho „poezii“ se zrodil s novou koncepcí umění v 19. a především ve 20. století. Vyvolala jej cesta Paula Gauguina do Polynésie, na Tahiti, která představuje obrat moderního umění ke zdrojům energie vyjádřené v přírodě. Moderna nalomila staré konvence renesančního iluzionistického umění. Zanevřela na technickou virtuozitu a vyzdvihla spontánní vlastnosti kreativity, jako expresi, znakovost a básnický půvab neškoleného výtvarného projevu. Člověk 20. století se začal zamýšlet nad otázkami, na které hledali myslitelé odpověď už od starověku.

Spektrum sbírky se pohybuje od děl insitního umění přes tvorbu samouků až k amatérskému výtvarnému projevu. Na rozdíl od výtvarníků – amatérů, kteří svůj osobitý výraz hledají, insitní umělci jej nacházejí jako součást sebe samotného. Stupnice vyjadřování insitních umělců je široká. Jsou umělci, kteří pečlivě zpodobňují zážitky a vzpomínky ze své minulosti, především z dětství, další znázorňují básnivé proměny přírodních scenérií, jiní zase vycházejí ze své fantazie a dostávají se až na hranici abstrakce. Jsou i tací, kteří se inspirují vlastní imaginací a vnitřním tlakem, které mají kořeny v podvědomí a snech.
Pro díla insitních umělců jsou charakteristické různé tvarové deformace, zkreslení, anatomické nedůslednosti, které vyplývají z instinktivně cítěného tvaru. Spontánní je i barevné cítění, jehož aplikace je obvykle primárně čistá. Bezprostřední je i perspektivní znázornění, vlastní našim předkům v pravěku, příbuzné umění Blízkého východu, egyptskému či etruskému umění. Afinitu lze nalézt i v dětském výtvarném projevu. Mezi insitními umělci ve sbírce vyniká Rudolf Dzurko, který se zařadil mezi nejvýraznější osobnosti insitního umění nejen v Čechách, ale v Evropě vůbec. Umělec si od svých počátků vytvořil vlastní imaginativní svět, techniku a styl se zajímavými kompozicemi a koloritem. Po obsahové stránce Dzurko charakterizuje obrovské představové rozpětí, především v souvislosti se vzpomínkami na dětství a dospívání v romské pospolitosti. Tematikou jeho obrazů jsou skutečné a bájné příběhy ze života Romů, konkrétní nebo ideální portréty i snové vidiny. Magie krajiny a poezie přírody zaujala insitní malíře Júlia Lakatoše, Aladára Kureje i Andreje Peštu především jako koloběh bytí, místo a emotivní hodnota života člověka. Autoři jednoduchými výrazovými prostředky zobrazují krásu přírody a krajinu s architekturou v různých tvarových a barevných proměnách. Na obrázcích se zrcadlí krajina se čtyřmi ročními obdobími i krajina něhy, háje, louky či klidné moře, voda, světlo, stíny, nálady, barvy a vůně. Ticho.

Július Lakatoš
Narodil se 15. 11. 1938 na jižním Slovensku v Selicích, okres Šaľa. Vyrostl ve velmi chudobné rodině. Pokud měli jeho rodiče chodit do práce a vydělávat peníze, musel se Július jako nejstarší ze šesti sourozenců o své bratry a sestry plně starat. Vzhledem k tomu vychodil jen pár tříd: „…když otec a matka odešli (do práce), do školy jsem nemohl... Když jsem zůstával doma u dětí, učitel si pro mě přišel a dovedl mě do školy. Ale já jsem musel utéct domů, protože jsem věděl, že moji bratři a sestry jsou sami doma a že jim musím dát najíst. Žili jsme ve veliké bídě. Vychodil jsem pět tříd, ale umím i psát i číst.“
Od dětství rád kreslí, malbě se věnuje intenzivněji až od počátku 90. let, kdy se stal nezaměstnaným. K jeho životním láskám patří taky rybolov: „Svoji duši nedávám jen malování, ale taky moc rád rybařím. Celé léto rybařím. V zimě maluji obrazy. Tyhle dvě věci mám v krvi.“ Nejen rybolov, ale příroda vůbec se stává nejčastějším námětem Lakatošových obrazů.
Inspiraci ke konkrétnímu dílu však autor hledá i na hotových obrázcích a fotkách, například z barevných časopisů. Výsledné dílo i tak zůstává jeho vlastním originálním pohledem na věc, který předlohu připomíná jen vzdáleně. V současné době je v důchodě, žije v Selicích, kde se uskutečnila jeho dosud jediná samostatná výstava (1996), přesto je v obci jeho tvorba spíše přehlížena.

Zpracováno podle Katalogu Muzea romské kultury