Muzeum romské kultury v Brně dne 7. června uspořádalo koncert při příležitosti oslav stého výročí založení Židovského muzea v Praze. Vystoupili na něm Létající rabín a Gulo čar.

K tomu jen několik poznámek a postřehů. Je dobré, když Romové sami přijdou s iniciativou, jak spolupracovat s nositeli kultury jiné národnosti nebo entity. Bylo příznačné, že k tomu využili slavného výročí právě Židů. Ostatně blízká spolupráce Židovské obce v Brně i v Praze s Romy na jiných společných projektech už v minulosti jen dotvrzuje tuto pokračující tendenci. Společný osud Židů a Romů za druhé světové války k tomu dal dostatečně dobrý a pádný důvod. Pro celou českou společnost dobrý příklad, jehož je teď více než třeba. Kapela Létající rabín představila posluchačům v písňové a hudební tvorbě typický židovský projev, jak se mi, neznalému příliš věci, jevilo. Byl to projev intelektuální a chytrý, probíhající v poklidu večera. Byl přijat početným publikem přívětivě a se zaujetím. Použitý jazyk Izraele – jidiš – zněl v tom podvečeru, uprostřed historické zástavby Brna a jeho staré radnice, přes všechen humor, jenž do svého projevu vkládali hudebníci a zpěváci, přece jen naléhavě a smutně. Jakoby vyjadřoval stopy dávných i ještě nedávných příkoří a tragédií toho národa.
Skupina Gulo čar se představila jako druhá. Když začala, bylo to jako bouře, která všechny okamžitě smete a vtáhne do svého víru. Romský temperament se nezapřel a ukázal svoji přednost: emoce a nasazení bez pardonu. Všichni hráli jako o život – a dobře! Minulost je zapomenuta, existuje jen tento okamžik. Ty dvě kapely ukázaly také dvě tváře různých národů a srovnávaly je. To srovnání dopadlo dobře a ukázalo jejich charakteristické rysy. Vesměs mladé publikum bylo poučeno dokonaleji, než by mu mohly poskytnout všechny intelektuální teorie. Ten večer, přes citelný chlad, nezabránil projevům vřelých sympatií. Jsem rád, když se – byť jen občas – něco vydaří tak dobře, jako tento brněnský koncert.

Karel Oswald