Tibor Lenděl bydlí v Přerově už 33 let. Je ženatý, má dva syny a dvě dcery. V nemocnici strávil 15 let. Je to neobyčejný člověk, plný citu a lásky, s velkou chutí žít. Kvůli lásce dokonce i seděl… A co vše ho v životě ještě potkalo?
„V roce 1943, když mně byly tři roky, jsem spadl ze schodů a zlomil si páteř. Proležel jsem pět let v nemocnici a potom v ústavu pro tělesně postižené, kde jsem byl také pět let. Chodil jsem tam i do školy. Když jsem se vrátil k rodičům, nevěděl jsem, že jsem Rom a mámě jsem nadával do cikánek.“ Tibor Lenděl vzpomíná, že tenkrát pobíral důchod 200 korun. Po čase se u něho objevila kostní tuberkulóza. Desetkrát mu operovali nohy, krk, páteř… Z nohou mu vytékal hnis, a tak ho lékaři poslali do Tater, kde byl operován. Vrátil se zdravý a po dlouhé době mohl zase chodit. Pracoval na stavbách v Ostravě, kde se také seznámil s budoucí manželkou: „Jí bylo tehdy 14 a mně 27 let. Měli jsme se moc rádi a už jsme spolu žili. Její otec mě udal, protože byla ještě mladistvá no a pak mě zavřeli. Přesto jsme se později vzali.“

Po nějakém čase jsem opět začal mít zdravotní problémy, nemohl jsem chodit, pohyboval jsem se jen na vozíku o třech kolech. Konstrukčně byl vozík vyřešen tak, že před sebou jsem měl pedály, na kterých byl řetěz spojený s předním kolem. Pedály jsem točil, a tak jsem uváděl vozík do pohybu. Jednou jsem se vydal na návštěvu do Pardubic. Při cestě z kopce mně spadl řetěz a vozík se rozjel i se mnou neuvěřitelnou rychlostí. Nešel zastavit. Skončil jsem v příkopě se zlomeným krčním obratlem a přerušenou míchou, takže mně ochrnuly ruce. Po několikaleté rehabilitaci s nimi dnes mohu jakž takž hýbat.“
Nemoc Tibora Lenděla velmi omezila a jen s velkou námahou se dostává, kam chce. Žije se mu těžce, bez pomoci druhých se nedostane ani na záchod. A tak se pere se životem. „Kdybych neměl manželku, která se o mě stará, nevím, jak bych to zvládl a jak bych žil. Pomáhají nám i naše děti. Každý nový den pro mě znamená nový život, těší mě, když vidím vnoučata. Jen je mi líto, že nemohu pracovat na stavbách jako kdysi… Ale život mám přesto rád.“
Gejza Horváth