V poslední době trávím většinu víkendů u našich východních sousedů ve městě Holíči. V tomto asi patnáctitisícovém městě žije dost velká komunita Romů. Mimo jiné tu bydlí většina mých příbuzných a mám zde také hodně přátel. Minulý týden v sobotu se mi přihodilo něco, s čím se ještě stále nemohu vyrovnat.

Byl jsem na návštěvě u dobrého přítele; dlouho jsme se neviděli, a tak jsme měli o čem klábosit. Probrali jsme zejména dobrý kurz české koruny a co vše by bylo výhodné nakupovat na Slovensku. Ani jsme si nevšimli, že se již venku setmělo a přítel mi navrhl, ať u něj přespím. Nic jsem nenamítal už proto, že jsem vypil trochu alkoholu a nemohl odjet svým vozem. V zábavě jsme pokračovali v místním baru, kde jsem se setkal s dalšími přáteli. Asi kolem jedné hodiny ranní jsem tam zažil doslova šok. Vstupními dveřmi se vřítilo asi dvacet dokonale maskovaných mužů ozbrojených samopaly. V první chvíli jsem myslel, že se jedná o útok holých lebek, protože v Holíči došlo již k několika otevřeným útokům proti Romům. Všichni hosté padali, jako by je někdo srážel k zemi. Byl slyšet jen křik a výzvy: Všetci na zem a Hlavy dole. Než jsem stačil padnout k zemi i já, všiml jsem si, že jeden z těžkooděnců vytrhl telefon ze zdi a udeřil barmanku do obličeje. Ani jeden z mých bratranců si nestačil lehnout, a tak schytali ránu do hlavy. Najednou všude zavládlo ticho. Nevěděl jsem, co bude následovat. Hlavu jsem přitiskl k zemi a na zádech jsem cítil tlak čehosi kovového. Až po chvíli jsem uslyšel hlas, který nám oznamoval, že se jedná o policejní akci, ať zachováme klid a řídíme se jejich pokyny. Cítil jsem, jak po mně šlape policejní pes a celého mne očichává. Následoval příkaz ať vstanu a otočím se obličejem ke zdi. Byl jsem prohledáván policistou a musel jsem si zout i boty a ponožky. Podobnou prohlídkou museli projít všichni hosté. Samozřejmě po mně chtěli také doklady k ověření totožnosti. Po mé odpovědi, že jsem je nechal ve voze na nedalekém parkovišti, následovala rána do žeber a bylo mi sděleno, ať nejsem drzý. Policisté mne vyvedli spolu s několika zadrženými mladíky ven a nasadili mi pouta. Jednotlivě nás pak odváželi na policejní stanici, kde jsem znovu prošel osobní prohlídkou s jedinou výjimkou – tentokrát jsem se musel svléci úplně.
Asi za deset minut za mnou přišli do zadržovací cely dva policisté a chovali se ke mně až podezřele vlídně a slušně. Dokonce mi začali vykat a oslovovat pane. V první chvíli jsem netušil, proč takový obrat v chování. Napadlo mne, že si asi prohlíželi peněženku, kde našli můj novinářský průkaz. Odvezli mne k mému vozu, kde jsem prokázal svou totožnost a byl jsem vlídně upozorněn na potřebu nosit doklady stále u sebe. Zeptal jsem se, proč k takovému útoku vůbec došlo. Odpověděli mi, že nejsou povoláni k tomu, aby mi mohli odpovědět a že se mám obrátit na tiskovou mluvčí. Samozřejmě tisková mluvčí je na dovolené u moře a nikde ji nezastihnu. Vrátil jsem se do baru a uviděl, jakou spoušť za sebou policie nechala: několik převrácených stolů a židlí, na zemi rozbité sklenice. Hosté nevypadali o moc lépe. Na několika bylo poznat, jak rychle stačili uhýbat policejním ranám.
Alojz Vašek