U příležitosti romského festivalu Khamoro jsme se setkali v Praze s Michaelou Červeňákovou (24), studentkou Romské odborné školy sociálněprávní v Čáslavi.

Kde jste poprvé slyšela o tomto festivalu?
Z televize před pěti lety. Hrozně se mi ta myšlenka líbila. Na festival do Prahy přijeli Romové z celého světa.
Součástí letošního festivalu byl seminář věnovaný Mileně Hübschmannové. Vy jste při něm pomáhala organizačně jako dobrovolnice. Co víte o této ženě?
Byl to krásný člověk. Setkala jsem se s ní před sedmi lety v Plzni na jednom výběrovém řízení pro Romy. Byla to charismatická žena.

Řekněte čtenářům něco o své rodině a o sobě.
Oba rodiče pracují na šachtě, táta už dvacet let. Chtěli, abych byla vzdělaná a za to jsem jim vděčná. Zajímají mne romské dějiny, jazyk. Romská škola v Čáslavi je ojedinělá. Mnoho lidí o ní neví.

Jaké máte záliby?
Divadlo, tanec, hudba, historické památky, cestování. Tančila jsem závodně v Chomutově, za klub Star Dance. Chci dokončit školu, abych měla možnost pracovat s romskými dětmi – v nějaké nadaci nebo občanského sdružení. A také bych ráda psala pro některé noviny. Vím, že jste žila nějakou dobu v zahraničí. Styděla jste se tam někdy za svůj původ?
Ne. S mým francouzským přítelem jsme žili více než rok ve Francii, potom dva roky v Itálii. Usilovali jsme tam o získání povolení k pobytu, ale nepodařilo se. V cizině nevěděli, že jsem Romka, neoblékala jsem se tak. Italové totiž poznají Romku i podle oblečení – neoblékají tam totiž dlouhé kalhoty. Romské ženy nosí v Itálii dlouhé náušnice a sukně až po zem.

Jací jsou podle vás italští Romové?
Byl s nimi kontakt. Řekla bych, že se dělí na dvě skupiny – jedna obchoduje s koňmi a se zlatem. Ta druhá je chudší a žije v ghettech.

A poslední otázka, předvolební: myslíte si, že Romové by u nás měli mít zastoupení ve vládě?
Určitě, hlavně ti mladí by se tam měli dostat. Mají mladé a nové myšlení.

Laco Trnčík