On vás opustil?
No, tři měsíce před narozeninama. A přišel a přesně na mý narozeniny.

No a co jste si říkala? Napadlo vás, že mu je smutno?
Prostě takový mně to připadalo. Já keď jsem viděla, že se vykoupe a toto, že někam půjde druhý den.

Vy jste to tolerovala?
Já jsem to brala jako nic. Ale to jsme nebyli sezdaní, mně to jedno bylo. Buď půjdeš, nebo nepůjdeš, tak co.

No a pak, když jste se vzali?
Tak nic, tak už to neudělal nikdy v životě. Do práce chodil všechno. Ale třeba byla dovolená, on šel. Ale bez peněz, aji kluka ukradnul.

Jel s ním za tou rodinou?
Za babičkou. Pak mně poslali telegram, že otec umřel. Ještě dobře, že jsem nekoupila kvítko, že jsem neobjednala kyticu. A otec žije a oni pili a já jsem přišla a já jsem vzala, deštníkem jsem ho uhodila.

A dojela jste i s dětmi.
Ne. Jenom toho nejmladšího.

Děti už byly větší a samostatné.
Velký. Jo. A jeden syn nebyl doma. Byl akorát na Slovensku u mojej mamy.

Zmínila jste, že rodiče byli na Slovensku.
Odjeli pryč už. Na Slovensko. No.

A tam už zůstali.
Jo, do svojej smrti.

Ještě se vás zeptám, váš druhý manžel pomáhal třeba v domácnosti?
Ano, ano, ano, staral. Uměl vařit, udělal děckám. Já říkám gadžo gadžo a Rom s Romem. Pamatuj si! Odjakživa můžeš se strojit jak chceš, vždycky pro nich jsi cigánka. Rozumíš. Podle toho do jaké rodiny se dostaneš, rozumíš tomu, ale máš taky cigána, rozumíš tomu, taky máš cigána, že třeba rodiče do toho mluví. A pamatuj si jedno, keď ten chlap chce mě a má mě rád, tak nebude poslúchat maminku, nikoho, ale má mě rád. To raděj se seberu a půjdu pryč. Rozumíš? Tak to má být. Ale z toho života nikdy dobrý není, jak začne počítat peníze a toto, to není chlap, chlap nemá nosit peníze v kapse, žena!

Takže jste pro, aby žena měla hlavní slovo.
Ano!

A máte pocit, že v manželství s druhým manželem jste měla hlavní slovo? Že vás i manžel poslouchal?
Ano, ano, mně jeho otec, jeho otec mně nadával do východňarů (východoslovenští Romové), že já jsem, že on není chlap, že je baba a já držím kasu. A dobře, nemůžu naříkat a říkám ti, že mně ho je líto. Mně je líto a budu na to vzpomínat, protože já jsem měla s ním dobrý život. Dobře jsem se měla, prasat jsme si drželi, oblíkali jsme se, mohli jsme tam jít – na svatbu na křtiny a toto, všechno, to jsem měla život. Do Maďarska, do Budapešti s ním, do Německa s ním na dovolenou, to já jsem měla život.

Kdybyste se měla vrátit do mladých let a rozhodnout se znovu, jestli být s gádžem nebo s Romem, tak co byste si vybrala?
S Romem, ale musela bych vědět, z jaké rodiny. Musela bych vědět, z jaké rodiny. Rozumíš, to raději bych zůstala sama. To bych musela vědět, z jaké je to rodiny. Bo nejsou všichni stejní. Ne.

Co vám na mužích jako takových, ať už je to gádžo nebo Rom, imponuje?
To poznám hned. To podle jeho povahy, jak jedná se mnou víš, jak se chová ke mně.

A jaký musí teda být?
No musí být upřímný a keď mě chceš, ne že potajmu, to není dobrý, ale všude se mnou jít. A chceš mě? Ukaž mi rodiče, či mě přijmou anebo nepřijmou. Rozumíš tomu, to je tak. Ne, ne, já bych už v životě nevzala toho gádža, já ne.

Tak už vás, paní Barboro, nebudeme déle zdržovat a děkujeme vám za rozhovor.
Nezdržujete mne. Nemáš zač.

Milí čtenáři,
rozhovor s paní Barborou končí. Můžete se však už nyní těšit na rozhovor s další romskou ženou, který pro vás připravujeme.

Helena Danielová
koordinátorka projektu Paměti romských žen – kořeny I.
Muzeum romské kultury