Romské pohádky je literární útvar, který není třeba sáhodlouze představovat. Mnozí naši čtenáři vyrostli za vyprávění svých rodičů a prarodičů a sami úzkostlivě prožívali s hrdiny těchto pohádek jejich útrapy i radosti.

Nejrozsáhlejší sbírka v ČR pochází od Mileny Hübschmannové, která v padesátých a šedesátých letech minulého století sesbírala kolekci 71 pohádek. Zachránila tak kulturní dědictví, které se postupně vytrácelo (a vytrácí) s nástupem masové informační zábavy, zabíjející původní kulturu. Kniha romských pohádek zachycuje osobitý styl každého vypravěče a nutno dodat, že od „klasických“ českých pohádek ve stylu Boženy Němcové se odlišují. Mnoho z prvků je spíše hororových a také jsou vcelku otevřeně zvýrazněny negativní lidské vlastnosti a sexualita. V romských pohádkách se také mísí několik časových linií reality a tak se můžeme setkat se středověkým a zároveň dnešním postmoderním prostředím.
Knihu od Mileny Hübschmannové však provázely komplikace, protože byla označena jako učebnice a s tím účelem distribuovaná na základní školy. Je pravda, že děti na základních školách z „brutálních“ pohádek asi žádná traumata nemají, protože televize jim dnes a denně servíruje daleko drsnější formy násilí, nespravedlnosti a lží, ať už v podobě akčních filmů, animovaných seriálů nebo zpravodajství.
Ve čtvrtek 22. června měli možnost všichni, které tento literární žánr zajímá, prožít příjemný večer v Muzeu romské kultury, kde několik pohádek předčítal Radim Vašinka, médii označovaný jako „výstřední divadelník“. Jako připomenutí tradice našel každý z posluchačů na své židli poleno, které symbolizovalo návrat k tradicím. Pohádky totiž vyprávěli (zpravidla mužští) vypravěči a jejich posluchači jim přinášeli dřevo na otop nebo tabák. Vybrat jako předčítajícího rozevlátého recitátora, divadelníka a básníka byl dobrý počin a Radim Vašinka vnesl do pohádek svého osobitého ducha. Tím pádem dostaly nový rozměr, nad kterým se každý divák – posluchač musí zamyslet sám.

Jiří Salik Sláma