Romští autoři k holocaustu

My jsme měli před očima krematorium, které hořelo a kouřilo ve dne v noci, věděli jsme všechno, co dělali, ale matka mi řekla: Ceijo, nikdy nesmíš říct, že to je krematorium, musíš říct, že je to kuchyň a tam se pro nás peče denní chléb, když se tě někdo bude ptát. Ceija Stojka

Ceija Stojka
„Narodila jsem se 23. května 1933 v krásném zeleném Štýrsku (Kraubarth, Rakousko), ještě jako kočovnické dítě. Byla jsem páté dítě Stojkové a Horvátha, bylo nás šest dětí. Jeli jsme právě malým městem a najednou maminka křičí: „Kolo se zlomilo!“ a za půl hodiny na to jsem byla na světě. Hned mě umyli ve studeným potoce, byl květen. S náma jezdilo hodně Cikánů, oslavovalo se potom pět dnů. Hned druhý den mě pokřtili. To je velice důležité pro Romy.“
Idylu kočovnického života přerušil postupující nacistický teror. V roce 1941 odvezli autorčina otce do koncentračního tábora v Dachau, odkud se už nevrátil. Celou zbývající rodinu včetně dětí transportovali v roce 1943 do nově zbudovaného tzv. cikánského lágru v Auschwitz II-Birkenau (Osvětim).
Ceija věznění přežila, ale ve své tvorbě, kterou započala až v roce 1989, se k němu stále vrací, aby vydala svědectví o tragédii, která potkala nic netušící Romy. Stejně jako v tvorbě jejího bratra Karla Stojky i pro dílo Ceiji Stojky jsou charakteristické dvě extrémní polohy - buď hýřivé barvy rozjásaného letního dne na svobodě, nebo naopak černou tuší na bílém podkladu načrtnuté obludné vzpomínky někdejšího vězněného děvčátka. O svém životě napsala Stojka několik knih, byl o ní natočen film. Charismatická Ceija mimo jiné také zpívá, nahrála vlastní album. Stále jsou její práce s velkými ohlasy vystavovány na samostatných výstavách v Rakous-ku i v zahraničí. Z posledních samostatných výstav je to například Ceija Stojka: Leben!, která se konala v lednu až březnu 2005 v Židovském muzeu ve Vídni.

Prof. Karl Stojka
Narodil se 20. dubna 1931 do rodiny koňských handlířů – Lovárů – žijících již dvě staletí v rakouském Burgenlandu. Zemřel v roce 2003 ve Vídni. V době druhé světové války byl jako dvanáctiletý chlapec z rasových důvodů s celou rodinu odvezen do takzvaného cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau (Osvětim). Zde byl svědkem otřesných podmínek života celých romských rodin a smrti mnoha svých blízkých. Byl také v dosti blízkém kontaktu s židovskými vězni a nemohl přehlédnout jejich utrpení, což se odráží v jeho výtvarném díle. Sám přežil, jako práce schopný byl z Osvětimi odvezen na další místa nucené koncentrace. Po válce v rámci snahy zbavit se tíživých zážitků začal své vzpomínky malovat a předávat tak svědectví ostatním. Vytvořil rozsáhlý soubor obrazů – olejů na plátně, které vypovídají o pro-žitých hrůzách. Zcela jiného rázu jsou jeho obrazy opěvující krásy bytí, přírodu, prostě život. Svá díla tvořil i prodával ve velkém ateliéru spojeném s prodejní galerií ne-daleko centra Vídně. Jeho početná díla byla mnohokrát prezentována na samostatných výstavách.

Ivan Berky-Dušík
Narodil se 18. října 1970 ve Zvolenské Slatině na Slovensku, žije v místní romské osadě. Pochází ze známé hudebnické rodiny, jeho otec Ján Berky-Dušík patřil k vyhlášeným romským primášům (jeho podobiznu zhotovil z epoxidu akademický sochař Ján Kulich). Ivan Berky se však dle svých slov pro údajný nedostatek hudebního nadání orientoval na výtvarnou tvorbu, začal kreslit a brzy také vyřezávat ze dřeva. Návrhy ke svým dřevořezbám si nejprve načrtne tužkou na papír, je totiž také vskutku zdatný kreslíř. Vytvořil soubor ilustrací pro chystanou knihu vzpomínek slovenského publicisty Jožo Schöna.
I když je samouk, dřevořezby zhotovuje také na zakázku. Na objednávku místního obecního úřadu vyřezal obecní znak, který zdobí budovu radnice ve Zvolenské Slatině; obec se přitom rozkládá až několik kilometrů za samotnou romskou osadou, v níž s rodinou žije. V roce 2003 se Ivan Berky stal vítězem konkurzu, který vyhlásilo Muzeum romské kultury, na dílo s tematikou holocaustu. Tak vzniklo dřevěné sousoší Pieta, jehož trvalé místo je ve světlíku stálé muzejní expozice. Autor je vyučený strojní mechanik pro zemědělskou techniku, je dlouho-době nezaměstnaný.

Jaroslav Cicko
Narodil se 10. března 1939 ve slovenské obci Bodorová, okres Turčianské Teplice. Za války byli bodorovští Romové na příkaz slovenské vlády vyhnáni tři kilometry za vesnici. Odtud je v roce 1949 komunisté přesídlili do obce Horná Štubňa, okres Turčianské Teplice. Jaroslav Cicko tam pracoval 42 let jako strojař; dosud tam bydlí ve vlastním domě se zahradou. Vyřezávat ze dřeva začal až ve čtyřiceti letech a vlastně náhodou, když ženě rozbil porcelánovou sošku a unáhleně prohlásil: „Vždyť takovou můžu udělat taky!“ Začátky nebyly jednoduché, Jaroslav Cicko se sám musel propracovat k vhodným nástrojům, stejně jako musel pro sebe objevovat, jaké typy dřeva jsou pro řezbu nejvhodnější. Dnes má za sebou mnoho samostatných výstav doma i v zahraničí. Zhotovuje především dřevěné, ale i kamenné sochy. U kamenných se nechává inspirovat původním tvarem kamene, v němž jen zdůrazní motiv, který se v něm rýsuje nebo který v něm výtvarník sám vidí. Těmito kamennými skulpturami zabydluje Cicko zahradu svého domu; o jeho práce je velký zájem jak mezi sousedy, tak mezi odbornou veřejností.

Zpracováno dle knihy:
Sbírky Muzea romské kultury
Výtvarné umění
Romští autoři
Přírůstky 1991–2005