|
Po letních prázdninách na úřad práce
Dva měsíce prázdnin jsou pro děti školou povinné vítaným odpočinkem. Pro ty starší, které definitivně opustí základní školu, se uzavře jedna z významných etap jejich života. Drtivá většina bude pokračovat, ať již v učebním oboru či na střední škole. Pak mohou získat i vysokoškolské vzdělání.
Jedná se o standardní postup, který se týká většiny české populace, výjimku tvoří Romové. Pro mnoho romských žáků se po ukončení základní respektive zvláštní školy cesta k dalšímu vzdělávání velice zužuje. V tom lepším případě mohou nastoupit do učení a vyučit se řemeslu. Avšak absolventi zvláštních škol mají problém i s nástupem do podřadných učebních oborů, kterých každoročně ubývá. Proto se tolik romských dětí po ukončení povinné školní docházky – v patnácti letech –nechává evidovat na úřadech práce. A tím začíná jejich celoživotní martyrium. Důsledky této zavedené praxe jsou zničující. Majoritní společnost se na Romy dívá jako na parazity, protože většinou jsou existenčně závislí na sociální pomoci státu.
Na negativním vztahu vůči nim nic nemění ani to, že podprůměrné vzdělání, drastické existenční podmínky, ubohá životní úroveň a závislost na sociální pomoci státu jsou přímým důsledkem zacházení majority s romskou populací. Naopak, majorita se štítivě od Romů odtahuje právě za to, čeho se dopouští a za co nese plnou odpovědnost. Pří-klad zmařených šancí romských žáků odcházejících ze zvláštních škol je tím nejmarkantnějším projevem rasové nesnášenlivosti, rasové diskriminace a etnické intolerance české společnosti vůči Romům. Je až neuvěřitelné, s jakým cynismem pak slýcháme „argumenty“, že Romové se nechtějí vzdělávat, že ke vzdělání mají negativní vztah, neuvědomují si jeho význam a hodnotu. Přitom vzdělávací systém je v rukou státu, „zvláštní zacházení“ s romskými školáky je produktem státního systému, školských institucí, pedagogů a společnosti jako celku. Rom-ským dětem je poskytováno vzdělání tam, kde je česká společnost dopřává svým mentálně a tělesně postiženým dětem. S takovou úrovní vzdělání naše děti ztrácí budoucnost.
Pokud bychom procentuálně porovnali počty romských žáků ve zvláštní školách s procenty nezaměstnaných Romů schopných práce, asi bychom se nedi-vili shodě. Takže se nemůžeme divit ani tomu, že po letních prázdninách půjde mnoho romské mládeže místo na další studia rovnou na úřady práce. Dezider Giňa
|