Výnos o potírání cikánského zlořádu se stal výchozím dokumentem nejen pro provedení soupisu, ale také pro zřízení tzv. cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Vzory pro zřízení těchto táborů byla již existující podobná zařízení např. v rakouském Lackenbachu.

Do nově zřízených táborů měly být zařazovány především romské rodiny, které splňovaly podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby. Účelem táborů bylo podle ministerského výnosu vychovat „Cikány, cikánské míšence a osoby potulující se po cikánském způsobu“ k práci, pořádku a kázni.
Na návrh jednotlivých četnických stanic byli takto označení Romové i se svými rodinami zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u Písku a na Moravě tábor v Hodoníně u Kunštátu. Z těchto táborů byli před 1. srpnem 1942 propuštěni nebo přemístěni jinam neromští vězňové. Transporty do táborů probíhaly ve skupinách čítajících od několika desítek osob po skupiny, v nichž bylo i přes 100 osob. Ze vzdálenějších míst byli tito lidé za četnické asistence transportováni hromadně po železnici. Další jednotlivci i skupiny směřovali do táborů po vlastní ose v kočovných vozech.
Po příjezdu do tábora byl nově příchozím zabaven veškerý majetek. Dále byli Romové podrobeni lékařské prohlídce a ostříháni. Muži museli odevzdat civilní šaty a bylo jim vydáno táborové ošacení. Ženám a dětem byly ponechány civilní šaty. Příchozí byli rozděleni do tří skupin. První tvořili muži a chlapci starší 14 let. Obdobná skupina byla vytvořena z žen a dívek. Ve třetí skupině byly děti do 14 let. Každá z takto vytvořených skupin měla být ubytována zvlášť.
Denní pracovní doba byla stanovena na 10 hodin s přestávkou na oběd. Vězňům byl zakázán kontakt s okolím a hraní jakýchkoli karetních nebo hazardních her. Z řad vězňů byli ustanoveni velitelé světnic a pracovních skupin, kteří měli zodpovídat za pořádek. Byly jim svěřeny i některé pravomoci související s ostrahou vězňů. Někteří z nich tohoto svého postavení zneužívali ve svůj prospěch.
Oba tábory byly přeplněné a panovaly v nich nedobré stravovací a hygienické podmínky. To vedlo až k vypuknutí tyfové epidemie. Nad oběma tábory byla vyhlášena přísná karanténa a od 17. února 1943 byly zcela izolovány od okolního světa. Stráže měly nařízeno v případě pokusu o útěk bez výstrahy střílet. Tato opatření byla vyvolána útěkem vězňů z letského tábora. V hodonínském táboře byla ostrahou skutečně při jednom z útěků zbraň použita a prchající vězeň byl postřelen.
Možnost propuštění sice existovala, ale byla využívána pouze na počátku existence táborů kvůli jejich přeplnění a během jejich likvidace. Vždy ale záleželo na úvaze kriminální policie, která jako jediná měla právo propustit vězněné na svobodu.