„Cikánský tábor“ v Letech vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora. Kapacita tábora byla sice zvětšena tak, že byl schopen pojmout až 600 vězňů, ale i tento počet byl brzy překročen, neboť v průběhu srpna 1942 bylo v táboře internováno více než 1100 mužů, žen a dětí. Tábor nebyl vybaven potřebným hygienickým a dalším zařízením pro tak velký počet osob. Navíc byli v táboře až do srpna 1942 vězněni pouze muži. Od srpna 1942 tady ve zcela neuspokojujících podmínkách živořily i ženy a děti. Po velkém náporu v srpnu 1942 přicházeli do tábora většinou pouze jednotlivci nebo rodiny. Počet vězňů tak nadále nestoupal, ale neuspokojivé podmínky v táboře zůstaly prakticky stejné.

V prvním měsíci existence tábora byla také využita možnost legálního propuštění. Jako první byla propuštěna rozsáhlá rodina Šlehofrova. Po ní následovaly další. Propuštění z tábora se dělo s vědomím generálního velitele neuniformované protektorátní policie. Mezi vězni kolovaly zprávy o možnosti propuštění po poskytnutí úplatku. Údajně bylo možné za 20 000 protektorátních korun vymoci propuštění z tábora.
Další možností, jak se dostat ven, byl útěk. Ze samotného tábora byl však komplikován ohrazením a ostrahou se psy. Lepší podmínky existovaly na dislokovaných pracovištích, na nichž vězňové v některých případech i nocovali. Celkem bylo zaznamenáno přes sto pokusů o útěk, z nichž asi polovina byla úspěšná.
Mezi ně patřil také pokus Josefa Serynka, který s jedním spoluvězněm uprchl na podzim 1942. Serynkovi se podařilo dostat se až na Českomoravskou vrchovinu, kde se zapojil do partyzánského boje. Spolupracoval s odbojovou skupinou gen. Luži a se sovětskými partyzány. Jeho společník byl zastřelen v okolí Třeboně.
Dozorčí orgány tábora se rekrutovaly z řad protektorátních četníků. Ti se k vězňům chovali velmi hrubě a nevybíravě. Od roku 1940 byl velitelem tábora Josef Janovský, který proslul svou bezcitností. Po vypuknutí tyfové epidemie byl v zimě 1943 nahrazen dosavadním velitelem tábora v Hodoníně u Kunštátu, který měl připravit tábor na deportaci vězňů do Osvětimi. Strážní personál čítal několik desítek četníků.
Podle ustanovení táborového řádu bylo povinností vězňů pracovat. Především se jednalo o práce na stavbě silnice na trase Plzeň Ostrava. Dále vězňové pracovali na odklízení lesních polomů a v zemědělství. Při práci na vzdálenějších místech byli vězňové ubytováni mimo tábor. To sice na jedné straně skýtalo lepší možnost útěku, ale na straně druhé prchající vězeň musel opustit příbuzné, kteří zůstali v táboře. Na těchto dislokovaných pracovištích pracovali vězňové pro místní podnikatele, kteří si tuto levnou pracovní sílu objednávali u velitelství tábora. Získané peníze za práci nebyly vypláceny a měly sloužit k úhradě nákladů spojených s provozováním tábora.
Strava se skládala ze snídaně, oběda a večeře a byla podávána pouze v nejnutnějším množství. Dávky jídla byly dočasně zvýšeny před transportem do koncentračního tábora. Byl zaznamenán také případ rozkrádání potravin četnickým personálem.
Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky vedly k časté až chronické nemocnosti vězňů. Ze 30 dětí narozených v táboře žádné nepřežilo. Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942 až 1943 propuknutí tyfové epidemie, na jejíž následky zahynulo nejvíce vězňů.
Celkem prošlo internací v tomto táboře 1309 osob, z nichž 326 nepřežilo. Další čtvrtina vězňů byla propuštěna nebo utekla. Ostatní byli transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi. Hromadné transporty se uskutečnily dva.
Druhý z transportů do koncentračního tábora Osvětim IIBirkenau znamenal prakticky likvidaci tábora.
Zbývajících 198 vězňů bylo přemístěno do „cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu nebo do sběrných táborů v Praze a v Pardubicích. Jen malá část byla propuštěna na svobodu.