Již delší dobu se traduje mimořádně dobrá a plodná spolupráce německých Sintů a Romů, soustředěných v Kulturním a informačním centru v Heidelbergu, s Romy českými a moravskými, prezentovanými Muzeem romské kultury, Společenstvím Romů na Moravě a Výborem pro odškodnění romského holocaustu.

Ta spolupráce doznala konkrétního výsledku ve společné realizaci trvalé výstavy holocaustu evropských Romů v Osvětimi, kde je nyní instalována právě v prostorách, kde k těmto hrůzným událostem došlo, a nyní také ve výstavě, která je představována právě v Brně, když před tím již prošla Štrasburkem, Budapeští a Prahou.
Ta spolupráce trvá již déle než deset let. Jen málokdo však zná, jaké důvody ve skutečnosti k této spolupráci musely dokonce nutně vést. Nejprve několik historických reminiscencí. Den 2. srpna 1943 byl posledním dnem cikánského tábora v AuschwitzBirkenau II, protože 2898 Sintů a Romů bylo hromadně během jedné noci zavražděno v plynových komorách. Tak po 17 měsících skončil cikánský tábor. Společně s říšskými Němci – Sinty a Romy – zde skončili i protektorátní Romové. Ten společný osud předznamenal úzkou spolupráci potomků těchto zavražděných po následných 50 let.
K té události došlo takto: Po poledni uvedeného dne byli všichni práceschopní muži převezeni z cikánského tábora vlakem do Sachsenhausenu na práce. Ženy, děti, starší a nemocní lidé zůstali. Ti byli od 21.30 hod. převáženi auty z tábora do Osvětimi, kde byly plynové komory. Všem odváženým bylo již zřejmé, že jdou na smrt.
„Šatna v předsálí plynové komory byla již o půlnoci plná lidí. Výkřiky, naříkání a obvinění, plné výčitek. Mezi vězni byli i Sintové a Romové, někteří z nich i bývalí osvědčení a dobří vojáci wehrmachtu. Křičeli: „Jsme přece říšští Němci, nic jsme nespáchali!“
Tato akce proti Cikánům – to už bylo příliš i pro některé esesáky z Osvětimi. Potkávali své známé ze svých rodných míst a nemohli pochopit, proč i vojáci bez nejmenšího provinění, jenom pro svůj rasový původ, byli vzati do tábora, a to bez naděje na propuštění a záchranu života.
Záchvěvy lidského citu však esesáky nezadržely od vraždění. I oni si však zřejmě oddechli, když splnili Himmlerův rozkaz a Cikáni se už nemohli bránit.“
Dílo zkázy a nekonečné brutality bylo dokonáno!
Karel Oswald

(S použitím knihy Vlasty Kladivové: Konečná stanice AuschwitzBirkenau.)