Tato slova mi řekl na 3. evropském romském kovářském sympoziu jeden z nejstarších účastníků Viliam Šarközy. Sympozium se letos konalo první červencový víkend v Dunajské Lužné na Slovensku. Kromě domácích kovářů se sjeli účastníci z několika zemí: Ukrajiny, Chorvatska, České republiky, Maďarska a další. Romští kováři však přijeli pouze ze Slovenska.Tak jako každý rok se organizace ujalo místní občanské sdružení Chartikano v čele s Robertem Rigó a Alexandrem Reindlem. Jsou to pokračovatelé slavného kovářského rodu Rigó, sami se však z důvodu náročnosti celé akce letos kovářské soutěže neúčastnili. Každý přihlášený kovář - nebo spíše kovářská dvojice, protože samotnému kováři se pracuje opravdu obtížně – měl dvě hodiny na to, aby vyrobil dopředu ohlášený soutěžní výrobek. A tak na zastřešeném prostranství vznikaly na přenosných výhních věci překrásných tvarů, květiny, plastiky postav, ale i výrobky běžně využívané a používané jako pohrabáč nebo podkovy.

Studené kování je z Indie
Tradiční romské kovářství se od toho „majoritního“ lišilo hned v několika směrech. Až ze své pravlasti Indie si Romové přinesli techniku tzv. studeného kování, která se pak postupně rozšířila i mezi kováře neromské. Protože jejich práce a výrobky se dostávaly na trh v době, kdy už na našem území byly kovářské dílny, zhruba pokrývající poptávku, museli se romští kováři orientovat především na doplňkové zboží, jako hřeby, řetězy, kramle nebo opravu drobného zemědělského nářadí. Další zvláštností byl způsob kování: z důvodu dobré přenosnosti měli malou kovadlinu uzpůsobenou k zapíchnutí do země a malé měchy, které většinou obsluhovala kovářova žena nebo děti. Dnes už se s tímto způsobem výroby setkáte snad jen na Balkáně, kde tak pracují nejen kováři, ale i kotláři a cínovači.
V současnosti už pokračovatelé romského kovářství na Slovensku používají moderní zařízení a kovají vestoje. Pozměnili také sortiment, což je vzhledem k technickému vývoji v zemědělství pochopitelné. Vlastní většinou rodinné dílny a vyrábějí na zakázku v podstatě jakýkoliv sortiment. Tradici však stále zachovávají v rodové návaznosti a pokračování v řemeslné zručnosti. Dokladem toho byli i soutěžící romské kovářské dvojice Igor Radič se synem Igorem z Klenovce u Rimavské Soboty a Pavel Rác a jeho syn Pavel. Oba sice na sympoziu kovali spíše umělecké výrobky, živí se však také výrobou předmětů denní potřeby a pan Radič je také podkovář. Romy z Dunajské Lužné zastupoval v soutěži pouze Viliam Šarközy. Pracoval sám, protože podle jeho slov nemají už děti ani vnuci zájem pokračovat v práci.

Přehlídka tradičních řemesel
Oproti předchozím sympoziím, kde mohli návštěvníci shlédnout výhradně kováře, byl letos mnohem pestřejší program. Své umění předváděli i další romští řemeslníci. U stánku s výrobky svého otce Ladislava prodával Jozef Kanaloš z Podhorodě. Romský rod Kanalošů pochází z Rumunska, odkud na Slovensko přišli. Zde se již po dlouhou dobu zabývají dalším tradičním řemeslem - korytářstvím. Také korytáři se museli přizpůsobit současnému trhu, takže již nevyrábí pouze koryta na zabíjačky, korýtka, misky na těsto (tzv. vahance) nebo lžičky. U jejich prodejního stánku si mohli zájemci koupit např. kleště na grilování, solničky, vařečky všeho druhu i třeba váleček na těsto na lokše.
Všechny tyto výrobky jsou opracovávané na soustruhu, ručně vyrábí Ladislav Kanaloš pouze koryta a vahance. Na téměř všechny svoje výrobky však neustále používá topolové dřevo. Vedle stánku s dřevěným zbožím předváděl Dušan Barkoci z Brodského u česko-slovenských hranic pletení košíků. Košíkářstvím se neživí, spíše je dělá pro zábavu a potěšení, celý život pracuje u dráhy. Nevyrábí klasické tvary, nechává se inspirovat historií, takže pod jeho rukama jsme mohli vidět vznikat amforu nebo čínskou vázu. Romové, kteří se v minulosti živili košíkářstvím, obvykle pletli také metle. V dnešní době už je vyrábí málokdo. Vzhledem k jisté poptávce se Jozef Cichý z občanského sdružení Baro jilo (Velké srdce) v Nižném Žipově u Trebišova rozhodl naučit toto řemeslo několik romských žen. Svoji dovednost měli možnost předvést právě v Dunajské Lužné.

Nejdřív práce, potom zábava
Oba dny začínal program sympozia v 9 hodin, nutno však říci, že větší množství návštěvníků přicházelo až později. Během sobotního dopoledne přicházeli hlavně neromští zájemci o kovářské řemeslo. Součástí doprovodného programu byla také ukázka podkovávání koně a drezúra koně. Romové se začali scházet až kolem poledne, kdy byl avizován začátek hudebního programu. Vystoupení zahájily Ďiabolské husle, po nich zazpívala nadšenému publiku výherkyně celo-slovenské soutěže mladých pěveckých talentů Erika Reindlová a poté pokračoval sled rom-popových kapel, např. Cityboys z Trnavy nebo Sendreiovci z Kokavy nad Rimavicou, které roztančily a rozezpívaly přihlížející publikum. Neděle probíhala ve znamení dokončování soutěžních prací. Odpolední hodiny pak zpestřilo hudební a taneční vy-stoupení v podání herců, muzikantů a zpěváků košického divadla Romathan. Ve 14 hodin bylo 3. evropské romské kovářské sympozium slavnostně ukončeno vyhlášením výsledků soutěže. Tři první ocenění získali dva soutěžící z ČR. Alfred Stawaritsch se syny Milanem a Ivem za vykovanou slunečnici, Josef Urbánek z Brna za růže a Lászlo Kovacs zvaný Puto z Maďarska za plastiku Staroba. Dále byly uděleny další dvě ceny: cena starosty a občanského sdružení Chartikano. Celému sympoziu přálo také počasí. Oba dny bylo ideálně pod mrakem, nepršelo, ale zároveň nebyla žádná vedra.
Doufám, že každý, kdo se letos do Dunajské Lužné přijel podívat, byl spokojený. Neromové, kteří navštívili akci poprvé, mohli být příjemně překvapeni celkovou atmosférou i skutečností, že romská řemesla nevymřela úplně, ale že mezi námi jsou ještě nositelé tradice, kterým na jejich zachování záleží. Nám nezbývá než se těšit, co pro nás sdružení Chartikano připraví příští rok. Doufejme, že počasí se vydaří alespoň tak, jako letos.
A ještě malá perlička na závěr. Myslím si, že na podobných akcích, kde převažují neromští návštěvníci, asi není často slyšet z úst moderátora podobné oznámení: Našel se mobil značky Nokia, nálezce jej předal organizátorům…

Text a foto:
Jana Poláková, etnografka Muzea romské kultury