Letošní 12. ročník festivalu Romská píseň v Rožnově pod Radhoštěm se vydařil. Dvanáct let, to už něco znamená! Kdo se tím může pochlubit? Ale tradice sama o sobě by znamenala jen málo, kdyby tu nebylo něco navíc. S čím takovým se setkáváme v Rožnově pod Radhoštěm při festivalu romské písně?

Akce se nesla v duchu tolerance pořadatelů, jimiž byli Romové, vůči účastníkům jiných kultur. Představoval je zejména soubor Máj, reprezentující východo-slovenskou kulturu, a soubor Beskyd valašské provenience. Takový noblesní přístup Romů je hoden i stejné odpovědi z druhé strany. Pokud by tento festival měl být předznamenáním všeobecné tolerance celé společnosti, rádi bychom se jí dočkali v přístupu obcí vůči Romům, kde to pořádně skřípe. Tady je cosi, co nehraje, stav kultury se nepřenáší do společnosti a upřímnost tu značně z jedné strany pokulhává, i když verbální projevy přítomných autorit se snaží svědčit o opaku.
Ale tak to chodí, kýžená situace nepovstane bez úsilí a vytrvalosti. Romská píseň nám budiž světlým příkladem. Motto Člověk člověku mluví za vše. Báseň Janka Horvátha Soske (Proč), přednesenou na úvod, přinášíme s laskavým svolením pořadatelů na jiném místě. O úspěch se postarali i další kapely a jednotlivci: cimbálovka Šani Anxalaje z Maďarska, Jileskere čhaja (Srdečné holky) ze Vsetína, Trio Antonína Gondolána, které tvoří kromě šéfa ještě Marek Balogh a Marek Pilo, Gitans pod vedením Milana Demetera a Kokavakere lavutara (Hudebníci z Kokavy nad Rimavicou). Pořad zakončil už tradičně Lubo Virág a Alena Chalupková. Ida Kelarová a Romani rat nezahráli a nezazpívali, ač přijet měli, to vše bez omluvy.
Zastavme se ještě u Tria Gondolán. Pokud mne znalost neklame, zazpívali dvě původní romské písně ve skvělém aranžmá. Tonda Gondolán stále jede. Jeho třetí písnička česká, spadající do období zřejmě sedmdesátých let, byla jen šlágrem, který neměl srovnání s písničkami romskými v podání tohoto nestárnoucího barda. Ať se tedy Tonda drží své košile bližší jemu než kabát – a bude slavný pořád.
Pořadem nás provázelo famózní duo Jany Horváthové a Ríši Samka. Poněkud pouťovou fami-liérnost Samka zcela programově eliminovala už tradiční serióznost Horváthové a vyšlo z toho něco, čemu se nedá nezatleskat. To je také úspěch romské nefalšované kultury, žádné opičení. Krátké historky z romského prostředí svědčily o profesionální přípravě tohoto dua, jež nic neponechalo náhodě. V lehkosti, jež se nezdá, je těžká práce.
Vzpomeňme ještě Petra Tuliu, jenž v skrytu a tichu udělal zřejmě nejvíce záslužné práce spolu s ředitelem Valašského muzea v přírodě. Ohledy vůči Romům v této těžké době, jež pan ředitel projevil, jsou více než dost.
Ministr kultury Vítězslav Jandák, který převzal záštitu nad festivalem, byť zastoupen, svojí osobní nepřítomností neukázal a neřekl vůbec nic. Nezachránil ho ani romský text, který jeho zástupce přečetl. Byl jim Dr. Petr Vašíček, ředitel odboru regionální a národnostní kultury ministerstva kultury. Za to ho obdivuju. Kdo mu to vlastně přeložil? Nebo to on ten Jandák mluví tolik romanes?
Tož, tak to také chodí: „Ty jsi kmán a já přece pán. Dal jsem ti peníze! Tož co bys ještě chtěl?“

Karel Holomek