Proč jdou děti do ústavu
Česká republika má nadměrný počet dětí v ústavech. Náhradní ústavní péče zůstává stále zásadně převažujícím způsobem péče o děti, které nemohou pobývat ve vlastní rodině. Systém náhradní rodinné péče není dostatečně podporován a umístění dítěte do náhradní rodiny trvá neúměrně dlouho.

Nejčastějším důvodem umístění zůstává špatná sociální situace rodičů. Nedostatek podpůrných služeb rodině vede k tomu, že děti jsou často umísťovány do ústavu ze sociálních důvodů jako je chudoba rodičů, nedostatečné bytové podmínky nebo neplnění povinné školní docházky. To nadále platí i v případě nařízení výchovného opatření - dohledu nad rodinou (dohledu), který ani nadále nebývá doplněn sociální službou. Nejčastějším řešením krizové situace dítěte je jeho umístění do ústavu. Do ústavu jsou umisťovány děti se syndromem CAN (z angl. Child Abuse and Neglect, neboli souhrn příznaků týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, pozn. red.), kde se dále prohlubuje jejich deprivace. Zařízení ústavní výchovy nejsou schopna poskytnout dětem se syndromem CAN potřebnou terapeutickou péči a rehabilitaci. Pokud jsou vývoj a zdraví dítěte ohrožovány jenom jedním z rodičů (např. domácí násilí, sexuální zneužívání jedním z rodičů), často je dítě umístěno do ústavní výchovy i přesto, že druhý rodič by mu byl schopen zajistit péči. V ČR je nedostatek sociálních bytů, azylových domů a dalších krizových zařízení, kam by se mohl rodič s dítětem uchýlit. Převažujícím způsobem řešení krize rodiny dítěte je jeho umístění do ústavní péče, přestože je vztah dítěte k jednomu z rodičů dobrý. Až poté, co je dítě umístěno do ústavní péče, jsou hledány další alternativní řešení jeho situace. Ve většině případů nařízení ústavní péče neprobíhá souběžná práce s rodinami. Je nedostatečně zajištěn přezkum důvodnosti setrvávání dítěte v ústavní výchově.
Orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) nemají zákonnou povinnost pracovat s rodinou, je-li dítě umístěno do ústavní péče, a usilovat o návrat dítěte z ústavní výchovy do rodiny ani spolupracovat s pověřenými osobami a dalšími nevládními osobami, poskytujícími služby, které OSPOD poskytnout nemohou. Neexistuje jednorázová finanční pomoc pro rodiny, které se nenadále ocitly v tíživé finanční situaci v důsledku neočekávaného finančního výdaje. Děti jsou odebírány z rodin pouze z bytových důvodů. Rodiče neplatí nájemné a místo toho, aby byl stanoven zvláštní příjemce dávek, tak se čeká, až bude dluh dostatečně velký a majitel bytu podá návrh na soud o výpověď z bytu. Majitel, často obec, se zbaví nepohodlných nájemníků a děti končí v ústavní péči.
V případě, že rodiče jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, není ústavní péče o dítě nařizována na dobu určitou.
Děti jsou také často umísťovány daleko od bydliště blízkých osob. Sociálně slabí rodiče často nemají finanční prostředky, aby za dítětem dojížděli, což je vykládáno jako jejich nezájem o ně. Umístění dítěte do ústavního zařízení a navíc mimo region trvalého bydliště znemožňuje systematickou zdravotní péči s biologickou rodinou. Dislokace ústavů mimo městské aglomerace brání návštěvám dětí v zařízeních, jsou zde objektivní důvody: za jeden den nemohou rodiče dojet do ústavu a zase se vrátit, protože nenavazuje dopravní spojení. Rodiče nebo jiné blízké osoby by měli mít možnost návštěv prakticky kdykoliv, vzhledem k udr-žování a posilování kontaktu dítěte s rodinou a blízkými osobami. Sociálně slabí rodiče, kteří jsou příjemci sociálních dávek, často nemají finanční prostředky na dojíždění za dítětem, které je umístěno ve velké vzdálenosti od jejich bydliště, nebo nemají finanční prostředky k uskutečnění návštěvy dítěte doma.
Ke konci roku 2004 bylo v ČR 37 kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do tří let a bylo v nich umístěno 1570 dětí. V průběhu roku bylo přijato 1871 dětí, nejčastěji ze sociálních důvodů. Více než pětina z nich byly romské děti. Více než polovina dětí předaných do adopce strávila v kojeneckém ústavu minimálně půl roku. Pro srovnání, do pěstounské péče bylo svěřeno v roce 2004 celkem 634 dětí (včetně svěření do pěstounské péče příbuzným dítěte), osvojeno do cizí rodiny (nezahrnuta osvojení manželem rodiče) bylo 619 dětí, téměř o 700 dětí více tedy putovalo do ústavu než do náhradní rodinné péče. Ústavní výchova jednoho dítěte stojí v ČR 200 000 a 300 000 Kč ročně, závisí na druhu zařízení, ve kterém je vykonávána. Náklady státu na poskytnutí životního minima jednomu dítěte jsou přibližně 40 000 Kč ročně, na zajištění vzdělání zhruba 30 000 Kč ročně. Náklady státu na jedno dítě mimo ústavní výchovu jsou tedy zhruba 70 000 Kč. Průměrně utíká 39,4 procent dětí ze zařízení ročně.

Podle podkladů Ligy lidských práv:
Zpráva o vývoji práv dětí v ČR v letech 2003–2005