Jsou otázky, na které vám odpoví pouze ti, kterých se dotýkají osobně. Hledám odpovědi, ale ne odpovědi laciné a povrchní.
Jsem romského původu, ale bohužel romské kulturní prostředí, tradice a zvyky mne ne-poznamenaly a nevychovaly. Vyrostla jsem u pěstounů. Dá se říci, že jsem zvídavá, a proto je dialog pro mne tím nejdůležitějším zdrojem porozumění.

Životem u náhradních rodičů jsem se stala velmi citlivá na životy a osudy dětí v dětských domovech i v pěstounských rodinách. Zajímají mne všechny děti, ale je pravda, že děti nějakým způsobem ošizené o péči a lásku rodičů mi leží na srdci nejvíce.
My Romové moc nechceme vpouštět do svého soukromí gádže a nechceme kolikrát měnit ani to, co by nám neublížilo. Býváme hrdí tam, kde to ani není potřeba. Je to taková historická obranná reakce. Trochu mne matou ty uřvané, iracionální postoje našich lidí. (Nejsem kritik, jen přemýšlím… A samozřejmě taky dobře vím o diskriminaci a rasismu, kterými býváme poškozováni a uráženi.)
Nechceme vpouštět do svého soukromí gádže, žijeme ve společnosti, kterou neuznáváme… Ale co naše děti? Naše děti jsou v dětských domovech a je jich tam mnohem víc než ostatních dětí. Bohužel nemůžu doložit statistické a procentuální údaje, ale vím, že ta čísla jsou strašná. Naše děti vychovává stát, státní ústavy a neromské rodiny (a pánbůh jim to zaplať, jsou to doopravdy vzácní lidé, často jdou proti proudu).
A tady jsou mé otázky. Kdo mi vysvětlí cítění romských matek, otců, jejich vztah k vlastním dětem? Jaké vlastně je? A proč se svých dětí tak lehce vzdávají? Proč stát zavalený kritikou je v této oblasti dobrým a využívaným?
Podle počtu umístěných dětí se jen těžko věří, že je to pouze ovoce neutěšené sociálněekonomické situace romských rodin.
„Bílí lidé“, kteří si berou děti do pěstounské péče, většinou nejsou superboháči, ale patří spíš k průměru ve společnosti.
Znám několik romských rodin, jejichž ekonomická situace je výborná a stabilní. Mnozí Romové podnikají a jsou úspěšní. Přesto jsem ještě neslyšela o romské rodině, která by si vzala do pěstounské péče dítě třeba svých sociálně slabších soukmenovců. A proč? My Romové nemáme soucit s dětmi? Může někdo odpovědět jasně mé rozpačitosti a také velké bolesti?

R. M., jméno a adresa pisatelky v redakci

Milí čtenáři, protože téma ústavní péče považujeme za jedno z vůbec nejdůležitějších sociálních témat dnešní doby, připravujeme pro vás i další zajímavé příspěvky. Uvítáme vaše reakce.