Hana Ševčíková (29) pracuje v ostravském sdružení Vzájemné soužití jako sociální pracovnice a koordinátorka projektu terénní asistence pro rodiny, které jsou ohrožené odebráním dítěte do ústavní výchovy nebo kterým bylo odebráno dítě a nyní usilují o jeho návrat. Na Fakultě zdravotně-sociální Ostravské univerzity vystudovala sociální práci. „K práci s Romy jsem se dostala na letní táboře v roce 1998, který pro děti z rodin postižených záplavami z roku 1997 zorganizoval Kumar Vishwanathan. Moje sestra tehdy pracovala na Charitě, která poskytla humanitární pomoc zaplaveným rodinám. Kumar se na ni obrátil s prosbou, jestli nezná někoho, kdo by tam mohl dělat zdravotníka,“ vzpomíná Hana Ševčíková.

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s prací na tomto projektu?

Od ledna 2005, kdy projekt koordinuji, jsem zaznamenala velký zájem o pomoc ze strany mnoha rodin. Přestože byly označovány za nespolupracující, bez zájmu o vlastní děti, mám s nimi velice dobré zkušenosti. Přesvědčila jsem se, že spíš je nemohou navštěvovat z finančních důvodů nebo proto, že jsou ve vzdálených ústavech. Mnohdy rodiče ani neumí cestovat, neumí se zeptat, kam mají za dětmi jezdit a jak často je mohou navštěvovat.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Nedávno jsem navštívila jednu klientku z Frýdku-Místku: maminku a jejího druha, kterým byly tři děti umístěny do dětského domova. Čtvrté dítě, osmiměsíční chlapeček, byl předán do kojeneckého ústavu. Rodina se na nás obrátila v době, kdy žena čekala další dítě a měla panickou hrůzu z toho, že i to jí později odeberou. Prostudovala jsem veškeré spisy a rozhodnutí a zjistila jsem, že důvodem k odebrání dětí bylo problémové chování jejího druha. Potrestány za něj byly de facto děti i matka. Jejich sociální pracovnice navíc nebere v potaz, že situace se změnila, protože nyní se muž chová velmi dobře. Našel si práci a stará se o družku a nejmladší holčičku, která v rodině zůstala. Byl stanovený pouze dohled, protože péče o dítě je na jedničku. Úřady a sociální pracovnice přesto stále trvají na tom, že se děti nemohou vrátit zpátky domů, nejmladší chlapeček dokonce nemá ani povolené návštěvy v rodině.
V tomto případě se jedná především o podporu, zejména nyní, kdy je čeká odvolací soud u krajského soudu. Mne matka zplnomocnila jako svého obecného zmocněnce, takže ji mohu zastupovat u soudu. Nejdříve jsme jednaly na sociálním odboru, ale moc jsme neuspěly: nechtějí tam slyšet o pozitivech, kterých se podařilo dosáhnout. Neustále trvají na tom, že se ženin druh musí jít na dva měsíce léčit do protidrogové léčebny, měl totiž problémy s toluenem. Podala jsem návrh k soudu o zrušení ústavní výchovy, uvedla jsem důkazy, které by mohly podpořit vrácení dětí do rodiny. Podařilo se vyjednat pro děti dovolenky: poprvé po dvou letech byly ty starší, kterým je 12, 11 a 9 let, doma. Nedávno jsem mluvila s maminkou, prý to bylo úplně perfektní až na to, že plakaly, protože nechtěly zpět do ústavu. Bylo to pro ně bolestivé. Žijí v izolované vesničce za Opavou, takřka nedostupné zejména pro rodinu, která nemá k dispozici auto. Špatné autobusové spojení znamená, že rodiče za dětmi nemohli jezdit ani na návštěvy a mohli jim jen telefonovat. Naše organizace tentokrát děti z ústavu přivezla, otec uhradil benzin a rodina je pak v pořádku odvezla zpět.

Kolik podobně postižených rodin máte v tuto chvíli na starosti?

Když jsem rodiny počítala pro účely závěrečné zprávy k projektu za rok 2005, dobrala jsem se k číslu 21 v případě rodin, s nimiž jsem pracovala opakovaně. S několika dalšími jsem pak pracovala jednorázově, šlo pouze o vyřizování na úřadech. Vždy to ale byly rodiny, kterým byly děti odebrány do ústavní výchovy. Je totiž běžné, že děti jsou umísťovány do ústavní péče jen proto, že pocházejí z velké rodiny, která přišla o bydlení a nikdo ji nechce vzít na ubytovnu či do azylového domu.
Podle mé zkušenosti rodiny přicházejí o bydlení nejčastěji proto, že dlouhodobě žijí na hranici životního minima. Jsou chudé a pokud má někdo nějaké mimořádné výdaje, například za elektřinu či pohřeb, které nemohou pokrýt z životního minima, dostanou se do situace, kdy nemají na nájem. Samozřejmě jsou bez úspor, protože raději zaplatí za jídlo nebo jiný nezbytně nutný výdaj. Takto se dostávají do začarovaného kruhu zadluženosti. Obce po třech měsících dluhu na nájemném obvykle podávají návrh k soudu na vyklizení bytu. Zadlužená rodina se často nedostaví k soudu, jindy někdo přijde, ale neví, co má říkat. Nedávno se mi podařilo dojednat pro jednu maminku splátkový kalendář a ušetřit ji tak vystěhování.

Jaký byl zatím váš nejúspěšnější případ, který by mohl sloužit jako vzor?

Zřejmě nejznámějším se stal případ Evičky Sivákové – podařilo se prokázat, že rodiče jsou schopni se o ni postarat, přestože posudky byly hrozné. Evička je od loňského května doma, má dalšího brášku a vše zvládají. V blízké době bude soud ohledně dalších odebraných dětí. S nejstarším chlapcem začaly asi v deseti letech problémy, měl vysoký počet neomluvených hodin a začal stahovat mladšího bratra. Toulali se, vloupali se do zahradní chatky. Namísto nějakého mírnějšího opatření, například střediska výchovné péče, odebrali rodině hned čtyři děti, přičemž nejmladšímu byly pouze dva roky. Myslím, že to bylo čistě v důsledku sociální situace rodiny, nešlo o týrání či zneužívání, rodiče měli jednoduše v té době problémy a nezvládali nejstaršího syna.
Evičku umístili do kojeneckého ústavu na základě předběžného opatření. Rodiče upravili poměry, což znamenalo sehnání oblečení (to byl totiž hlavní důvod jejího odebrání) během dvou týdnů, ale než se Evička vrátila domů, trvalo to skoro pět měsíců. Maminka za ní pravidelně jezdila, dokonce si tam platila pobyt asi za sto korun na den, což je dost pro člověka, který žije pouze ze sociální dávky. Je velká naděje, že se vrátí také dva prostřední synové, kteří jsou v dětském domově v Přerově. U nejmladšího Adriana byli rodiče zbaveni rodičovských práv, což jde v dnešní době relativně rychle, hned po třech měsících „nezájmu“. Maminka je nedoslýchavá, bále se sama cestovat a za chlapcem byla pouze jednou se švagrovou. Rodiče jsou teď naprosto paralyzovaní, myslí na děti, mají vystavené jejich fotky a pláčou, ale nedovedou učinit potřebné kroky k prokázání zájmu, které na nich vyžaduje sociálka. Tam jim řeknou: „Prokažte zájem.“ Ale už jim neřeknou: „Tady máte jednorázovku na proplacení jízdného. Jezděte za dítětem! Můžete se tam dostat tak a tak, poprvé vás tam dovedeme, ukážeme, jak máte jet.“

Jak vaše bezprostřední okolí přijímá, že pracujete s Romy?

Teď už dobře, ze začátku jsem však u rodičů cítila nedůvěru. Naštěstí mám tolerantní rodiče. Od té doby, co si uvědomili, že se jedná o dobrou práci, mě v ní podporují. Před usnutím nebo po probuzení se mně honí v hlavě věci, které jsem nestihla udělat. Je toho hodně, a proto nyní rozšiřujeme řady zaměstnanců, kteří se na tomto projektu budou podílet.

Text a foto:
Jana Kabeláčová
a Lucie Fremlová