U Krajského soudu v Hradci Králové při hlavním líčení s Vlastimilem Pechancem, vrahem Roma Oty Absolona, jsem viděl dvě strany lidí – bojovníků. Stranu Romů, jak žadoní o spravedlnost a stranu Čechů (skinheadů), jak se jí chtějí vyhnout. Byl to boj mezi obžalobou a obhajobou, kde střelivem byly na jedné straně důkazy vypovídající o vině a cílem druhé strany bylo zase všechny možné důkazy zpochybnit a vyvrátit. Bylo to k pláči a zároveň i k smíchu.

Chtěl jsem z jednací síně odejít, avšak má zvědavost byla silnější. Zůstal jsem sedět dál, protože jsem chtěl vědět, jak je možné vše zpochybnit, vyvrátit a dokonce obrátit proti žalující straně, aby se obviněný vyhnul trestu. Obhajoba Pechance byla tak perfektní, že už jsem si říkal, že obžalovaný bude zproštěn viny. Už jsem skoro nevěřil, že pravda zvítězí nad lží a nenávistí. V mysli mi však hořela svíčka za život Oty Absolona a za spravedlnost zákonů, které dávají člověku pocit bezpečí a jistoty.
Svědci žalované strany věděli, o čem mluví a skoro vše si pamatovali. Zato však svědci strany obžalované vypovídali tak, že si na nic nepamatují, protože onu noc, kdy Pechanec vraždil, byli opilí. Zato však si pamatovali, že Ota Absolon vyzýval Pechance, aby s ním šel ven a vyřídil si to s ním jako chlap s chlapem. Také si přesně pamatovali, kdo s kým seděl u stolu, jak svítila světla a na jakou vzdálenost bylo vidět onoho osudného večera na diskotéce. S jistotou prohlašovali, že ten večer Pechanec u sebe žádný nůž neměl a kdyby ho měl, tak by jim o něm určitě řekl a nůž ukázal. Urputně se snažili, aby se jejich výpovědi ani malinkými detaily neshodovaly s výpověďmi svědků strany žalované.
Stejně tak si počínal i obžalovaný Vlastimil Pechanec. Své právo pokládat otázky svědkům vedl tak, aby vše zmátl a byl zproštěn viny. Družce Oty Absolona Romaně Žílové pokládal otázky, které zacházely až do rodinného soukromého života. Ze zavražděného Absolona chtěl udělat narkomana a nevěrníka, který podváděl svou družku, zatímco ona se léčila v nemocnici. Pechanec přitom vypadal jako člověk učený, znalý, zběhlý, když četl z papíru, co mu zřejmě napsal jeho obhájce. Byly to právní kličky, licitace, obraty, kterých by sám nebyl schopen, protože bez papíru neuměl říct souvislou větu. Poznal jsem, že Pechanec je bez citu, bez zábran a bez svědomí. Choval se jako nevinný a říkal, že není sympatizantem hnutí skinehads, zatímco v soudní síni měl plno svých příznivců právě z těchto řad. Ve své závěrečné řeči vyvracel a zpochybňoval výpovědi očitých svědků a přitom vyzýval soud, aby byl spravedlivý a zprostil ho viny.
A obhájce obžalovaného, „lišák“ Stanislav Fišer, nabýval sebevědomí a už začínal věřit, že Pechanec bude zproštěn viny. I svoji obhajobu tak vedl. Vyvracel odborné posudky, expertizu a zpochybňoval výpovědi očitých svědků. Říká se, čím starší, tím hloupější, ale u JUDr. Fišera platí pravý opak, čím starší, tím chytřejší. No prostě profesionál, kterému při vynesení rozsudku spadla čelist, ale nevzdal se a hned se odvolal.
A jak si počínal obhájce poškozených Jakub Polák? Ten spíše chtěl dokázat soudu, jak je hnutí skinheads nebezpečné pro celou ČR, nejvíce však pro Romy. Uváděl nová tvrzení, kterými mátl nejen soud, ale i svědky strany žalující, kteří ho nakonec z případu při posledním stání odvolali. Myslím si, že udělali chybu, protože jeho závěrečná řeč, ať už by byla dobrá nebo špatná, tam scházela.
Státní zástupkyně Renáta Vesecká sbírala důkazy a velice pozorně naslouchala svědkům obou stran. Její úkol byl opravdu těžký, hájila lidská práva a spravedlnost. V řadách veřejnosti byli i lidé, kteří svoji náklonnost k hnutí skinheads schovávali pod maskou stáří a důstojného oblečení. Mistrně se vyhýbali kamerám, fotoaparátům a o přestávce na chodbě vykládali, že Cikáni jsou nepřátelé společnosti, že zabíjejí a nejsou za to souzeni.
Když soud uznal Pechance vinným z rasově motivované vraždy otce dvou dětí Oty Absolona a poslal ho na 13 let do věznice se zvýšenou ostrahou, skinheadi demonstrativně odcházeli ze soudní síně a před budovou soudu začali řádit. Romům nadávali do černých hub, zmocněnce poškozené rodiny Jakuba Poláka se snažili fyzicky napadnout, v tom jim však zabránila policie. Odpůrci neonacistů Štěchovskému vyhrožovali zabitím a honili ho po ulicích Hradce. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ho chytli…
Gejza Horváth