Elena Gorolová říká:
Vystoupení v OSN vnímám jako první větší krok na cestě za spravedlností

Elena Gorolová (37) pracuje v občanském sdružení Vzájemné soužití v Ostravě. Do Spolku žen poškozených sterilizací dochází již rok a půl. Naše redakce se s ní setkala po její nedávné cestě do New Yorku.

Vystoupila jste na zasedání Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen. Jaké dojmy jste si odnesla?

Mé pocity jsou pěkné už proto, že jsem se tam měla možnost dostat a promluvit. Je to poprvé, kdy jsem takto veřejně vystoupila v zahraničí, navíc na půdě tak prestižní organizace, jakou je OSN. Na druhou stranu jsem byla dost zklamaná, protože česká vláda se k protiprávním sterilizacím nijak nevyjádřila. Mrzí mě, že jeden ze členů vládní delegace, JUDr. Čestmír Sajda, se během vládního vystoupení, které se konalo v jiný den než vystoupení neziskových organizací, vyjádřil ve smyslu, že neslyšel promluvit ve Výboru OSN žádnou Romku. Zarazilo mne to, protože sice je pravda, že mě neslyšel, ale věděl o mně – potřásli jsme si rukou. Je to smutné, vážila jsem cestu za oceán. Navíc člověk, který zastupoval naši vládu, nakonec ani nepřiznal, že jsem tam byla. Vládní delegace zastupovala odstupující vládu a měla jsem pocit, že o čem hovoří, je vlastně ani moc nezajímá a nemusejí se už starat – stejně je vystřídá vláda nová. Pan Sajda situaci v ČR popsal přirovnáním, že se u nás lidé mají tak dobře, že mohou chovat i králíky. To mi přišlo nepatřičné především ve vztahu k Romům, o nichž se tam hodně hovořilo. Též tvrdil, že si u nás Romové dobře žijí, protože dostávají vysoké sociální dávky, že v českém školství nejsou žádné problémy, že neexistují segregované třídy pro romské děti a že se všichni vlastně máme skvěle.

Kolik prostoru dostala česká delegace neziskových organizací k prezentaci stínové zprávy?

Naši delegaci zastupovaly ředitelka Ligy lidských práv Gwendolyn Albert, ředitelka Gender Studies Alena Králíková a já. Na prezentaci jsme měly všechny tři společně patnáct minut, což nebylo dost na tak podstatný dokument. Já jsme měla krátkou řeč v češtině, ale bylo mi velice líto, že se nemohu vyjádřit tak, aby mě porotkyně blíže poznaly a pochopily mým prostřednictvím situaci ostatních žen. Přes všechna tato zklamání to ale beru jako první významný krok na cestě za spravedlností pro všechny ženy. Kdyby byla možnost účastnit se podobné akce, určitě bych jela.

Jaký je tedy výsledek z vašeho vystoupení?

Žádné bezprostřední reakce ze strany členů výboru jsem nezaznamenala a neobdržely jsme zatím žádné oficiální stanovisko. Gwen Albert mě též informovala, že společně s paní Králíkovou poskytly výboru ještě doplňující informace. Odpověď by prý měla přijít do tří týdnů. Budu ráda, když se o stanovisku dozvím co nejdříve, protože všechny ženy již netrpělivě očekávají výsledek mé cesty. Čekají totiž na jakýkoli pozitivní signál, že se o nich ví i v zahraničí.

Zmínila jste se o tom, že cesta do USA byla vlastně vaší první dalekou cestou do ciziny. Jak se vám líbil New York?

Je to opravdu úžasné město. Je tak velký, že jsem se tam několikrát ztratila. Měla jsem možnost poznat, že tam bydlí milí a hodní lidé, kteří člověku pomohou orientovat se, i když zrovna neumí anglicky, což byl můj případ. Byla jsem tam sice krátce, ale cítila jsem se moc dobře, protože na mne nikdo nekoukal skrz prsty.
Též jsem měla štěstí na lidi, kteří se o mně ve volném čase starali – byli to hlavně přátelé paní Albert, kterým bych chtěla moc poděkovat. Vzali mě na projížďku po celém New Yorku a též na střechu hotelu, v němž žijí. Měla jsem tak celé město jako na dlani, bylo to skutečně úžasné.
Zároveň jsem si moc přála, aby i má rodina jednou měla možnost něco podobného zažít, zejména můj tatínek, který celý život touží letět letadlem. Moc jsem na ně myslela a stýskalo se mi po nich. Po návratu domů mě pak všichni moc krásně přivítali – synové, manžel a hlavně rodiče, kteří o mne měli velké obavy. Můj tatínek je na mě moc pyšný, že jsem byla v Organizaci spojených národů, že jsem něco takového dokázala s pomocí Vzájemného soužití.

Lucie Fremlová